Prezident Zeman se původně chtěl zúčastnit vojenské přehlídky v Moskvě, pak si to rozmyslel. Co za tím vidíte?

Myslím si, že je to rozumný kompromis, není dobré vést boj vlády s prezidentem a není rozumné mít mezi ústavními činiteli spory takového druhu, aby se navzájem podráželi. Nemyslím si, že to prezident sehrál moc dobře, ale na druhou stranu je tento výsledek akceptovatelný. Přílišné hledání motivů, proč prezident změnil názor a takříkajíc přišel k rozumu, považuji za praní špinavého prádla. Je zajímavé vidět pana Kmoníčka a to, jak se o tom diplomaticky vyjadřuje a jak chodí opatrně kolem, aby se nechoval jako slon v porcelánu.

S výročím konce druhé světové války se objevují velmi odlišné interpretace toho, co se u nás před sedmdesáti lety odehrálo, zejména s ohledem na hodnocení postupu Sovětského svazu. Diskutuje se například o tom, jestli šlo o osvobození nebo začátek okupace…

Rozdíly v interpretaci jsou logické hlavně kvůli tomu, co nám Sovětský svaz činil v době mezi koncem druhé světové války – a je jedno, jestli bereme jako počátek rok 1945 nebo 1948 – a koncem totality v roce 1989. Když se k tomu přičte okupace v roce 1968, je jasné, že se budou pohledy lišit. Není dost dobře možné brát sovětskou vojenskou akci v roce 1945 pouze tak, že to byli bratrští Slované, kteří nám prostě přispěchali na pomoc. Bylo to součástí expanze z povahy imperiálního komunistického systému a nejednoznačné interpretace jsou zcela na místě.

Když jsem viděl autentické zápisky z doby londýnské vlády z období po roce 1938, nevychází z toho dvakrát dobře ani Edvard Beneš, který se ještě po roce 1940 vyjadřoval v tom smyslu, že nechtěl v době Mnichova jakýmkoli způsobem do věci zatahovat Sovětský svaz a chtěl ho před válkou chránit. A to, co se dělo pak kolem Košického vládního programu a poté i v roce 1945 a 1948, na Beneše také nevrhá příliš příznivé světlo. To vše jsou věci, které mají velký emocionální náboj, protože Beneše si spousta lidí pamatuje jako ideového představitele Československa, za které bojovali naši letci v bitvě o Británii. Všechny stránky této komplikované historie pak vstupují do debaty a v okamžiku, kdy si pak každý vybere, čemu přikládá větší důležitost, vznikají spory.

Co říkáte na to, že se na Ukrajině bourají pomníky sovětských vojáků?

To bourání pomníků je emočně pochopitelné, pokud jsou na nich symboly komunistického režimu, není to ale přijatelné z hlediska piety vůči mrtvým, a to bez ohledu na to, na které straně bojovali. Bourat pomníky osvobození, to překračuje jistou hranici, která by se překračovat neměla. Nezapomínejme ale, že je to spojené nejen se současnou situací, ale i s tím, že na konci světové války sice Rudá armáda Ukrajinu jako osvobodila od nacistického Německa, ale byla to komunistická armáda a komunismus právě na Ukrajině v době hladomoru zanechal miliony mrtvých, za které mohl tentýž komunistický režim. Má to různé stránky a nezdá se mi úplně jednoduché tyto věci soudit.

Symbolický náboj má i chystaná jízda tzv. Putinových motorkářů, kteří se chystají projet na oslavu konce války Evropou. Jde i tady o uctění památky padlých?

Souhlasím s názorem, že je to provokace, a jsem rád, že nejsem v roli ministrů vnitra a policistů zemí, kterými ti motorkáři pojedou. Pokud budou mít v pořádku víza a doklady, nebudou dělat žádné skopičiny, je to vyjadřování názoru a v civilizované společnosti se má tolerovat i provokace.