Jak jste prožíval konec druhé světové války?

Byly mi tři roky a bydleli jsme v Želivě. Pamatuji si na odjíždějící náklaďáky s nasupenými vojáky wehrmachtu. Pamatuji si, jak se ptám otce, proč je v kleci, když není tygr a proč mu tečou z očí sliny a taky si pamatuji, jak jsem seděl vedle tašky se svým náhradním oblečením a strašně dlouho jsem čekal, až mě odvezou do dětského domova někde v SSSR.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Otce zachránily jeho knihy veršů plné nostalgie po ztracené vlasti a částečně vyvražděné rodině, po krásném tichém Donu a kozácích, kteří podlehli genocidě bolševiků. Generál Kavylin, který velel jednotkám SMERŠ v Československu se do těchto veršů, přiložených jako důkaz k vyšetřovacímu protokolu, začetl a rozpomněl se na svoje dětství na Donu. Jeho rodina byla povražděna v občanské válce a on sám byl převychováván v dětském domově. Otce propustil a dokonce k nám, do Želiva několikrát přijel. A tak nás zachránil před nájezdy komandanta okresního městečka Humpolec, který přijel rabovat s několika náklaďáky a rotou samopalníků.

Pro občany Československa ruského původu byl konec války ještě těžším obdobím než jaro a léto roku 1968. Všichni kolem jásali a emigranti z Ruska se připravovali na nejhorší. To, co je čeká, si nedali vysvětlit ani premonstráti v místním klášteře, ba ani místní bohatí sedláci, kteří s nadšením volili v roce 1946 komunisty. Věřili volebnímu programu KSČ a těšili se, že si přikoupí pozemky klášterního velkostatku, který měl být zrušen.

Co podle vás vzkazuje světu prezident Miloš Zeman svou účastí na slavnostech spojených se sedmdesátiletým výročím konce druhé světové války v Moskvě?

Zeman je starý zahořklý muž, prezident zemičky, která je z geopolitického hlediska naprosto bezvýznamná. Svoji bezvýznamnost kompenzuje šokujícími výroky a činy, kterými na sebe upozorňuje. Je to jeho derniéra. Pro současný režim v Moskvě je vítán každý politik, který je použitelný pro jeho propagandu. Téměř stoletá škola KGB poskytuje účinné metody, jak manipulovat lidmi neveřejnými metodami. Mám na mysli široké spektrum metod od ekonomické motivace přes vydírání, zastrašování, využití farmakologie, psychologie, sugesce a tak dále. Nemalou roli v tomto případě zajisté hrají rusko - české a česko - ruské podnikatelské vazby. Nezamýšlený, ale významný vzkaz světu plyne z poznání, že každá společnost má takové vládce, jaké si zasluhuje.

Ohledně těchto oslav to nyní vypadá jako na dražbě historie. Moskva, možná provokativně i Krym, Polsko chce své oslavy u Gdaňska, Putinovi motorkáři Noční vlci se chystají na spanilou jízdu do Berlína a každý tvrdí, že má na oslavy větší nárok. Co si o tom myslíte?

Svět je jedno velké divadlo. Všude jsou lidé chorobně ctižádostiví a psychicky mimo normu. Ti méně chytří se dají na zločin, ti chytřejší na politiku. A mezi těmito skupinami neexistuje nepřekročitelná hranice. Spíše bohaté spektrum odstínů. Lidem je vrozena mimo jiné i lenost. Pokud není silná motivace k jejímu překonání, pak jí snadno podléhají. Obzvláště pak lenosti duševní. Proto jsou tak úspěšné všechny totalitní režimy, které slibují zázračná řešení pro lemply. Mozek není nutné obtěžovat myšlením. Naše neúspěšnost v životě není důsledkem naší lenosti, nevzdělanosti a neschopnosti. Mohou za ni ti pracovití, vzdělaní a tak dále. Takže nic nového v dějinách lidí.

Nemyslíte si, že USA a EU udělaly ještě před konflikty na Ukrajině chybu v tom, že nepřipoutaly Ruskou federaci blíže k sobě třeba účastí, alespoň jako pozorovatele, při jednáních v NATO či nějakou formou bilaterální dohody o úzké spolupráci?

Tato chyba, anebo spíš zmarněná příležitost vzhledem k Rusku, se udála již mnohokrát. Nejen v roce 1917. Osobně jsem byl přítomen v Moskvě a Leningradu puči Státního výboru pro výjimečný stav v srpnu 1991. Obrovské vzepětí a nadšení společnosti po porážce bolševického puče bylo doprovázeno očekáváním, že se naplní všechno to, co lidé slyšeli ve vysílání Svobodné Evropy (RFE/RL), Deutsche Welle a od disidentů: "Evropská civilizace nás přivítá jako ztraceného syna a pomůže nám vybudovat na troskách totalitního SSSR demokratický svobodný stát, který bude spolehlivým a užitečným partnerem ostatních civilizovaných zemí." Poradci opravdu přišli a jednali pragmaticky. Spojili se s kreativní částí ruské společnosti. Ta byla za SSSR buď v represivních složkách, KGB nebo v kriminálním světě. Výsledkem byla rozkradená země, totální zkorumpovanost, nevýhodné smlouvy se zahraničními těžebními společnostmi. Kreativci věděli, že jde o unikátní možnost zázračně zbohatnout a že je zapotřebí spěchat. Výsledkem byl státní bankrot a k moci se dostal Vladimir Putin. Ten dokonale ovládal všechny osvědčené metody KGB a tak uzavřel s oligarchy a mocenskými strukturami kmotrovské smlouvy. Krach země se podařilo překonat, prosperující ekonomika se ale na vertikále moci a kmotrovských dohodách postavit nedá.

Obávám se, že peníze vládnou nejen v Ruské federaci, ale i v Evropské unii a USA a tak se nikdo nezamýšlí nad morálkou a etikou. Ignorování těchto osvědčených zásad soužití lidí může přinášet okamžitý a rychlý zisk. A příjemcům tohoto zisku je lhostejné, že za něj bude nutné v budoucnosti zaplatit mnohonásobně větší cenu. Spoléhají na to, že tuto cenu zaplatí někdo jiný, nebo až další generace. Také nic nového v dějinách. Vzpomeňte na výroky Benjamina Disraeliho o morálce a státu.

Co soudíte o výrocích, že Osvětim osvobodili Ukrajinci, Ukrajinu s Německem napadli Rusové a Československo neosvobodila Rudá armáda, ale začala s jeho okupací?

Také nic nového. Je to jen odvádění pozornosti od podstaty jevů. Zjednodušení problému a jeho vytržení z kontextu je osvědčený a úspěšný postup demagogů. Udělat z lidské společnosti dav s vypnutými mozky nedá moc práce. V komorní podobě to můžete pozorovat třeba na fotbalových stadionech a v jejich okolí. Nikdo nepřemýšlí nad tím, že se napadají lidé, kteří se nikdy před tím nepotkali, nic zlého si neudělali, a přesto se vzájemně vraždí. Napadají se morálně méněcenní lidé, dovední manipulátoři, kteří se dostali k moci a zlo používají k upevnění své moci. Samozřejmě, že i tato formulace je zjednodušující, až se blíží demagogii.

Proč je slovo fašista právě kvůli konfliktu na Ukrajině tak nadužíváno?

Je to osvědčená nálepka. Všeobecně známá a zažitá. Vyvolává automatické reflexy a pudy, nevyžaduje myšlení. Nikdo z těch, kteří tuto nálepku používají, mi nebyl schopen vysvětlit rozdíl mezi fašismem a nacionálním socialismem, tedy nacismem. V SSSR se tyto pojmy zaměňovaly cíleně, aby někoho nenapadlo vidět paralely mezi nacionálním a internacionálním socialismem. A zcela marné je poukazovat na současné propojení moci a kapitálu, korporátní model, který se velice podobá tomu, co uplatnil v Itálii Benito Mussolini. Otec národa Putin přece nemůže být fašistou! Zato geniální novotvar a protimluv "Židobanderovci" zanechává stádo v klidu.

Jak je dle vás k historii třeba přistupovat?

Ideálně, jako ke zdroji poučení. Leč jediné poučení, které jsem si zatím z dějin odnesl, je to, že se z nich nikdo z politiků nepoučil. Napadá mne jedna výjimka. Spojenci nezopakovali vůči poraženému Německu stejnou chybu jako po první světové válce. Nepokoušeli se využít jeho slabosti k dalšímu zbídačení. Naopak, pomohli mu znova vybudovat efektivní ekonomiku a zvednout životní úroveň obyvatel na jednu z nejvyšších na světě. Ovšem s neoddělitelnou podmínkou denacifikace. Po porážce bolševického bloku ve studené válce ale nikdo debolševizaci společnosti neprosazoval. Neproběhl dokonce ani soudní proces, který by se od Norimberského lišil tím, že by analyzoval a odsoudil zločineckou ideologii. Její tvůrci se dávno vyvraždili vzájemně nebo zemřeli sešlostí a věkem. A ti, co ještě žijí, se dají řadit spíše k obětem. Výsledky této chyby vidíme nejen v Rusku a Ukrajině, ale i u nás. Byť v méně divokém provedení.

Jste z rodiny bělogvardějce, který na konci občanské války v Rusku emigroval do Československa. Proč v Rusku na tuto historii stále převažuje ten komunisticko - propagandistický úhel pohledu?

Bertrand Russell dospěl k poznání, že lež je přijata jako pravda a přesvědčení po třech pokoleních opakování této lži. V SSSR byli cíleně likvidovány silné osobnosti schopné samostatného myšlení. Na venkově jako kulaci, ve městech jako zrádci národa. A trvalo to mnohem déle než tři pokolení. Vyléčení takto nemocné společnosti se nedá zařídit revolucí, zákonem nebo deklarací. To je dlouhý evoluční proces. A tato evoluce v současném Rusku nejen, že neprobíhá, ale společnost se dala do pohybu zpět, proti toku času. Zpět do idealizovaného SSSR. Má to logické a pochopitelné příčiny. Bohužel je ignorovali ti, kdo měli šanci a příležitost tyto příčiny odstranit a mohli i ve vlastním zájmu pomoci postsovětské společnosti k uzdravení. Obávám se, že se politici EU a USA příliš nepoučili a tak Putinově doktríně obnovení sovětského impéria spíše nahrávají.

Na druhou stranu se někteří emigranti z řad Bílé armády k anabázi československých legionářů v Rusku vyjadřují stejně jakou ruští komunisté. Zhruba tak, že to byli zloději a násilníci, kteří zotročovali a ožebračovali ruský lid. Přitom už historici dostatečně dokázali, že většina této kritiky má nátěr dobové propagandy. Proč k tomu ale stále dochází?

Každý se vidí na straně dobra a ti zlí jsou ostatní. V každé válce, a v občanské válce obzvlášť, dochází k situaci, kdy je právo nahrazeno právem silnějšího. V každé společnosti je určitá část lidí, která nemá zažité principy slušnosti a chová se slušně jen proto, že se bojí trestu. V situaci, kdy jsou si jisti beztrestností, se v nich projeví ty nejhorší pudy a násilím na bezbranných kompenzují svoje frustrace. Tito lidé se vyskytují ve všech národech a společnostech. Logicky museli být i mezi legionáři. Stejně jako byli v Rudé armádě, americké a britské armádě či wehrmachtu. Jde jen o jejich procento a o příležitost či situaci. Dějiny píší vítězové a tak se některé nepříjemné skutečnosti zamlčují a jiné zase zdůrazňují. Tento zdánlivě pragmatický přístup vidíme i na druhé straně. Ilustrativním je výrok takzvaných neoconů: "Je to sice bastard, ale náš". Netěší mě opakovat banální pravdy o tom, že na lži, podporování zla a nenávisti se nedá nic dobrého vybudovat. Pro praktickou politiku je stále přitažlivější demagogie. A to i pro politiky v demokratických zemích. Pro ně je klíčový horizont nejbližších voleb. Takže se jim vyplatí stavět na rychlém působení negativních emocí. Budovat slušnou společnost s tím, že z výsledků se budou těšit až další generace se jako volební program neosvědčuje.

Jak na vás Rusko při návštěvách působilo a kdo je největším znalcem tamních poměrů?

Poprvé jsem byl v SSSR v roce 1957. Setkal jsem se ještě se svou babičkou, která přežila gulag a se sestrou mého otce, která byla propuštěna s omluvným dopisem, že její mnohaleté věznění za to, že jako lékařka ošetřila německého důstojníka, bylo jen přehmatem kultu osobnosti. Své patnáctiny jsem tehdy se svým otcem oslavil u spisovatele Michaila Šolochova. Stav ruské společnosti a absolutní pohrdání hodnotou života jednotlivce ve mně vyvolaly doživotní šok a trauma.

Od té doby jsem byl v SSSR a Rusku mnohokrát. Nejen na soukromých cestách ale i na řadě světových kongresů, konferencí, zasedání Valdajského klubu, setkání se spoluautory Dějin Ruska XX. století a tak dále. Dvě osobní setkání a debaty s prezidentem Putinem mi umožnily vidět na vlastní oči změnu jeho osobnosti během několika let. Setkal jsem se i s některými lídry současné opozice a měl jsem možnost s nimi probrat řadu témat.

"Znalců tamních poměrů" jsou v Rusku tisíce. Ale výrazně se liší systémem životních hodnot a viděním světa. Je to široké spektrum lidí a názorů, kde jsou na jedné straně lidé s ryze imperiálním viděním světa a mesiášskými pocity vůči zbytku zeměkoule a na opačné straně lidé vyznávající evropské demokratické hodnoty s dalšími odstíny liberálního či konzervativního vnímání. Vyjmenovat je a charakterizovat jejich orientaci by vydalo na obsáhlou knihu.

Hluboce si vážím mého dlouholetého přítele profesora Andreje Borisoviče Zubova, který převzal po Solženicynovi redigování autorského kolektivu Dějin Ruska XX. století. Toto stěžejní dílo se snaží osvětlit roli morálky a etiky v politice a dějinách. Pokouší se vysvětlit příčiny tragického vývoje Ruska ve XX. století a ilustruje dějinné příběhy konkrétních lidí. První díl těchto dějin vyšel i v českém překladu a druhý díl českého doplněného vydání představí při své návštěvě Prahy v posledním červnovém týdnu. Z konference GLOBSEC v Bratislavě přijede do Brna a do Prahy, kde se s ním bude možné setkat, vyslechnout jeho přednášku nejen o knize, ale i o současném stavu Ruska a vstoupit do diskuse.