Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Zaznívá kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda?

Myslím, že tahle debata bude probíhat neustále. Z mého pohledu jde spíše o jednotnost postoje, kdy pomalu každý představitel vede svoji zahraniční politiku. Upřímně, pro Rusko, na něž se na rozdíl od USA specializuji, nejsme ani tak subjektem mezinárodního dění, jako spíše jeho objektem Nepřijde mi, že by Česká republika nějak vybočovala svojí politikou z rámce EU, spíše své partnery znejisťujeme neustálými rozpory ve výrocích čelných představitelů.

Jak by měla vypadat naše zahraniční politika do budoucna směrem k Rusku a USA?

Především jednotně a kontinuálně. Samozřejmě, že dochází k proměnám v důsledku politických preferencí, na druhou stranu by nemělo docházet k létání ode zdi ke zdi. Další částí je vědomí toho, že Česká republika je stát spíše střední velikosti, se vším, co z toho vyplývá. Tedy, netvařme se, že budeme „strategickým partnerem“, ale důležitým partnerem být můžeme. V neposlední řadě může sílu České republiky znásobovat úspěšné působení v rámci Evropské unie.

V roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti Vladimír Putin řekl ona památná slova: Chcete vzít Ukrajinu do NATO? To je umělý stát. Později následovala anexe Krymu v den, kdy je podepsána asociační dohoda mezi Evropou a Ukrajinou. Před několika týdny řekl Putin o  Kazachstánu, že je to umělý stát. Je Kazachstán další na řadě? Jak vlastně vnímáte ruského prezidenta?

To je na dlouhé vyprávění. Rusko má dlouhodobě pocit, že je obkličováno, přitom NATO je pro něj hlavním zdrojem tohoto obkličování. Není to nijak nové pojetí, už třeba Mikuláš I. vnímal liberální revoluce v Evropě v letech 1830 a 1848 jako hrozbu pro Rusko řízenou z jednoho centra. Jen tím centrem tenkrát nebyly USA, ale Francie. Přitom Rusko ale ztrácí některé své pozice, a to hlavně v postsovětském prostoru. Pro neruské národy není příliš atraktivní, kromě nějakých slev za plyn moc nenabízí. Jistě, pro místní vládce to může být zajímavé, ale populace jako taková z toho příliš netěží.

Co se týče braní Ukrajiny do NATO, dovolím si tvrdit, že i když takové úvahy existovaly, reálnost takové situace nebyla vysoká. Podobně jako v případě ukrajinského vstupu do EU. Všichni si byli až příliš vědomi problematické situace v zemi. Na druhou stranu, prakticky každý stát na světě je svým způsobem umělý a zakládat na tom politiku je hodně nebezpečné a může se obrátit proti samotnému Rusku. Myslím, že se i rozdělení Ukrajiny na ruskou a ukrajinskou část dosti přeceňuje. Je to vidět i podle vlažné reakce místního obyvatelstva na myšlenky Novoruska.

Jestli je Kazachstán další na řadě, to nevím. Ale silná ruská menšina, která může být „probuzena“ k akci by tomu mohla napovídat. Stačí mediální masáž, jako tomu bylo na Krymu či na východě Ukrajiny, a relativně klidná země se promění ve válečnou zónu. Obecně mi ale toto cejchování států jako umělých přijde dosti nebezpečné, a to i pro samotné Rusko. Probouzí vášně, které následně nejde uhlídat, což mám pocit, že se stalo i v případě Ukrajiny.