Nejnověji vyhlášené sankce vůči Rusku se budou dotýkat i naší ekonomiky. Rusko například prohlašuje, že české motory do svých lehkých letadel si bude vyrábět samo. Šéf Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák upozornil, že sankce ohrozí až tisíc pracovních míst v ČR. Vezmeme-li tyto důsledky sankcí v úvahu, stálo to za to?

Je potřeba vždycky rozlišit ekonomický pohled sankcí a politický pohled sankcí. Co se týče ekonomického pohledu, tak jakékoliv sankce na jakoukoliv zemi jsou v zásadě ekonomicky chybným krokem. To není třeba si skrývat a je jasné, že je to podobné jako v ekologii, že každý umělý zásah do přírodního podnikatelského prostředí potom má ne zcela dopočítatelné a vždy špatné následky.

Pokud se na to podíváme z politického pohledu, zjistíme, proč EU k těmto sankcím přistoupila. Prostě proto, že měla tři možnosti: Jedna z nich byla nedělat nic a vyslat signál, že je možno realizovat jakýkoliv zahraničněpolitický záměr a EU stejně neudělá nic. Druhou možností bylo jít do začátku nové studené války, která by měla ještě tragičtější následky než sankce. Třetí, kompromisní možností, byly sankce. ČR je členem EU, v té chvíli jediná naše možná politika byla ochránit naše ekonomické zájmy tak, aby politicky nutné sankce, protože to je z těch tří možností na stole prostě ta, která nás ohrožuje nejméně, zasáhly v co nejmenší míře české hospodářství. Že ho ale nějak zasáhnou a že je to primárně ekonomicky špatně, je jasné. Má otázka pro všechny jednoznačné kritiky sankcí ale musí znít, pokud se jim toto nelíbí, jaká byla jiná politická možnost, kromě těch tří zmíněných.

Proč vůbec další sankce přišly? Čím se Rusko provinilo v poslední době, že bylo nutné tyto sankce přijmout?

Smyslem sankcí není, jak to bylo ze strany EU vysvětlováno, Rusko izolovat, zahánět ho do kouta a mít vůči němu silovou politiku. Smyslem sankcí bylo motivovat Rusko k tomu, aby začalo konečně komunikovat. Zajímavá je jedna věc. Jakkoliv já sám nejsem velkým příznivcem sankčního mechanismu, musím uznat toto – jestliže ve středu sankce vejdou v platnost a již v pátek překvapivě dojde po dlouhé době k prvnímu telefonickému rozhovoru mezi V. V. Putinem a prezidentem Obamou, tak byť obsahem toho rozhovoru samozřejmě je: „nám ty sankce nevadí“ a z druhé strany „my také vám nechceme nijak ubližovat, ale pojďme se bavit“, tak asi fakt sankcí nějaký význam a okamžitý pozitivní dopad na posun situace má.

Z tohoto pohledu ta prohlášení z ruské strany ve smyslu, nám je to jedno, protože vše, co nás poškodí, co sem nebude proudit, tak my si to všechno nahradíme vlastní výrobou, navíc máme BRICS, založili jsme rozvojovou banku, takže my vás vůbec nepotřebujeme, na tom tratíte jen vy… Jsou to jen politická prohlášení, nebo to může mít nějaký reálný dopad?

Může, a kdyby ty sankce trvaly dlouhodobě, tak by to odraz mělo. A na tom nemá zájem ČR a nemá na tom zájem ani Ruská federace, ani pokud vím, skoro nikdo v EU. Ještě jednou: sankce nejsou proto, abychom se vzájemně poškozovali, vytvořením něčeho, čemu diplomacie říká „elbow room“. Sankce byly politické řešení ekonomickým nástrojem, kdy jsme měli pouze tři možnosti. Čili každému, kdo říká, že nás ty sankce poškodí, odpovídám, poškodí nás i Rusko. Ale co byla jiná možnost? Neudělat nic, nebo jít do studené války. Pokud existuje génius, který zná čtvrtou možnost, v Bruselu ho přivítají, neboť ani tam ze sankcí příliš šťastný nikdo není.

Čtvrtou možností, byť samozřejmě jen teoretickou, by bylo vyhlášení nikoli studené, ale klasické války.

O tom nechci ani teoretizovat. Ale vidíte sám, že nenajdete tu čtvrtou možnost. Ono když existuje možnost špatná a katastrofická, tak je výborné říkat, že špatná možnost je špatná. A já říkám: Ano, takže preferujete katastrofickou?

Vraťme se ještě k té první možnosti, o níž jste mluvil, tedy nedělat nic. Co by bylo špatně, kdybychom v tuto chvíli nedělali nic? Co dělá Rusko v tuto chvíli špatně, že musíme nějak reagovat?

Znamenalo by to, že říkáme následující věc: v roce 1994 Ruská federace dala své vlastní bezpečnostní záruky, že výměnou za to, že Ukrajinská republika vrátí atomové zbraně, které na jejím území zůstaly po zániku Sovětského svazu, Ruská federace jí za to garantuje teritoriální integritu včetně toho, že Krym bude ukrajinským územím. Následně své vlastní bezpečnostní záruky poruší. A my bychom nic neděláním říkali, že je to ok, že mezinárodní právní systém někdy platí a někdy neplatí, že si můžete dělat, co chcete a nebude na to vůbec žádná reakce, nebudou za to žádné sankce, ani něco tvrdšího. Takový vzkaz by v konci ohrozil samotnou bezpečnostní pozici i naší vlastní země, která je jištěna právě dodržováním velmi podobných bezpečnostních záruk, jako měla Ukrajina. Jsme zase u toho. Jestliže někdo poruší mezinárodně právní řád, máte tři možnosti: nereagovat na to, reagovat na to sankčně, nebo reagovat na to konfliktem.