Byl jste zvolen děkanem Fakulty informatiky a hned se ozvaly hlasy, že tuto funkci a práci poslance nelze souběžně na sto procent vykonávat. Jak to budete stíhat?

Na takovou otázku se mi odpovídá těžko, když totiž řeknu, že to určitě stíhat budu, může to znít arogantně. Myslím ale, že nebudu ani první, ani poslední, kdo bude v podobné situaci. Obávám se, že mí kritici v tomto případě nemají příliš ponětí, nakolik jsem s touto fakultou historicky spjat a nakolik vím, o co jde. Ve sněmovně dříve působila poslankyně Anna Putnová, která byla i v děkanské funkci, a v současné době jsou v Poslanecké sněmovně dva děkani. Tato kombinace tedy není tak vzácná.

A navíc – v době, kdy se mluví o politicích jako o skupině lidí odtržených od běžného života, si myslím, že sepětí s akademickým životem dává dost relevantních podnětů pro to, co by člověk v politice měl dělat. Působení politika a poslance nevnímám jako profesi, ale jako službu společnosti, a sepětí s realitou je proto pro něj velmi prospěšné.

Po odvolání ministra Chládka jste říkal, že je teď nejdůležitější stabilizovat resort školství. Daří se to?

To bude ještě chvíli trvat, ale kroky, které dělá ministryně Valachová, jsou dobré. Pokud jde například o náměstky, je vidět, že se k resortu staví lépe než ministr Chládek, a nepozoruji také taková bombastická vyjádření stavěná jen pro média. To, co jsem zatím slyšel, jsou realistické cíle, které se týkají konkrétních problémů a nepůsobí jako PR pro média jako za předchozího ministra.

Zdá se, že v mezinárodní oblasti nenastává žádná okurková sezona. V množství aktuálních informací se ocitla v pozadí Ukrajina. Jak se podle vás bude konflikt dál vyvíjet?

Bude to dlouhodobá záležitost, nicméně myslím, že nakonec vše dopadne dobře, od nás Rusové také odtáhli, i když to trvalo dvacet let. Pokud jde o vlastní ukrajinský konflikt, je jasné, že v okamžiku, kdy Moskva vyzbrojila separatisty v takové míře, neustane to jen tak brzy.

Někdy se mluví o tom, že pro země jako jsou Rusko nebo Ukrajina, vlastně není demokracie uplatnitelná, když jim není vlastní její tradice.

Nevím, proč by demokracie neměla být pro tyto země uplatnitelná, demokracie je způsob správy veřejných věcí, který se historicky osvědčil bez ohledu na různé výkyvy. Je nepochybné, že jde o vtažení občanů do rozhodování, a pokud takto vtaženi jsou, vzniká automaticky demokracie. Není to snadná cesta a objevují se potíže, to patří k lidskému rodu a tomu, že se zřejmě rádi pereme.

Jak vnímáte skutečnost, že se nyní Rusko po uplatnění evropských sankcí hospodářsky orientuje na Čínu?

To se dalo do jisté míry čekat, na druhou stranu bych byl opatrný hodnotit to jako spásu Ruska nebo krok, který by zabíral proti sankcím. Čína má obrovské problémy se zpomalením růstu a Rusko bude mít navíc vždy s Čínou vztahy, ve kterých bude obsažen latentní problém sibiřských území, která Číňané berou jako přirozenou oblast pro svou ekonomickou expanzi. Vzhledem k nízkému zalidnění ze strany Ruska v těchto oblastech to může být velký problém. Ten ekonomický tlak může Rusko ohrožovat takovou měrou, že spolupráce mezi ním a Čínou může být velmi problematická.

Co pro Evropu znamená dohoda s Řeckem?

Řecko je v takovém průšvihu, že se jeho situace musí nějak řešit. V každém případě řešení bude dopadat na jeho věřitele, protože řecké dluhy jsou nesplatitelné. Myslím, že vystoupení Řecka z eurozóny nebo jeho oddlužení muselo být přijato. Spojuje se zde ekonomická a politická stránka věci a vidím i analogii s tím, co se v padesátých letech odehrálo v Německu s jeho dluhem. Musí se ale najít kompromisní východisko, vystoupení Řecka z eurozóny by stejně znamenalo odepsání dluhů a dluhy by se zaplatily přes inflaci. Přikláním se k názoru, že to není jen problém vnitřní politiky Řecka, ti, kdo mu půjčovali, museli vědět, že tyto dluhy jsou v určité fázi nesplatitelné. Oblast, kterou Řecko prezentuje, je v rámci eurozóny tak malá, že to tak velká zátěž není.

Současný přístup k Řecku vyvolává obavy, aby se to nestalo příkladem pro jiné země, které mají také problémy...

Řekové z toho nevycházejí tak dobře, aby to byla pro někoho cesta hodná následování, z toho bych velký strach neměl.

Velkým tématem současnosti je imigrace. Jak hodnotíte přístup města Brna, které se k uprchlíkům staví velmi vstřícně?

Velice si vážím postoje primátora Vokřála, který řekl, že v těch počtech, o které nyní jde, to není problém. Vlna xenofobie a demonstrací proti imigraci je odpudivá a chápu, že pramení z iracionálního strachu části obyvatel, který je živen nejrůznějšími poplašnými zprávami a konspiračními teoriemi. V České republice bylo jen po roce 1989 několik imigračních vln přijato a nikdy nebyly negativně reflektovány, většina z nich byla navíc spojena s islámem, byli to muslimové z Čečenska, Bosny a Afghánistánu a jejich příchody proběhly bez tak strašných projevů xenofobie, jako je tomu dnes. Úvaha, že utečenci jsou islamisté, kteří se nás snaží dobýt, mi připadá absurdní. Potíže spojené s imigrací jsou zanedbatelné proti hodnotám, které přináší schengenský prostor a možnost se svobodně pohybovat po Unii. Představa stavění zdí nebo pevností je mimo rozumné proporce.

Sám jsem ve zvláštní situaci, jsem totiž viceprezidentem americké charitativní organizace a jde o fond, který se dnes stará o poskytování studijních příležitostí pro nadané středoškoláky. Tento fond se v minulosti původně zabýval pomocí československým uprchlíkům a byl ustaven po roce 1948, kdy u nás začali vládnout komunisté. Přijímání uprchlíků v USA tehdy vůbec nebylo jednoduché a vedly se tam debaty o tom, jestli podporovat uprchlické tábory v Evropě anebo jestli je přijímat do Spojených států, a byly velmi podobné těm, které dnes vede Evropa o táborech v Africe. Až na to, že tehdy prezident Truman velice jasně apeloval na Kongres a trval na tom, že je perspektivnější uprchlíky přijímat. Pro mě je tedy otázka uprchlíků záležitost respektu k tomu, co udělali naši předchůdci. Máme ale i jiné příklady velkých utečeneckých vln, například v roce 1956, kdy Sovětský svaz vtrhl do Maďarska a odtud uprchlo ze dne na den(!) na tři sta tisíc lidí do Rakouska a Jugoslávie. Tyto země si s tím poradily, i když šlo o podstatně větší počty lidí než dnes. Když se podíváme s určitou mírou realismu na to, s čím už si v minulosti Evropa poradila a co patří ke kořenům základního pocitu humanity, je na místě se na běžence dívat s podstatně větším porozuměním a menší mírou xenofobie.