Evropská komise s námi kvůli kvótám zahájila řízení. Jak toto rozhodnutí vnímáte?

Jde o jakési zlostné bouchnutí do stolu a zvednutí ukazováčku tváří v tvář fiasku celého projektu. Vždyť z celkového množství 160 000 osob, které měly být od září 2015 během dvou let takzvaně „relokovány“ z Řecka a Itálie do ostatních členských států, se podařilo zatím přesunout jen asi 21 tisíc.

Přerozdělování se zadrhlo z více důvodů, zejména kvůli neochotě spolupracovat na straně přijímajících členských států, kvůli administrativní neschopnosti Itálie a Řecka i pro nechuť a aktivní odpor přerozdělovaných migrantů k přesunu do zemí, které nebyly jejich vysněnými azylovými ráji.

Jakou šanci máme se v řízení ubránit?

Jestli tím máte na mysli, nakolik máme šanci, že Soudní dvůr EU zamítne případnou žalobu Komise, řekl bych, že nulovou. Vzato z perspektivy práva EU je situace jasná. Platně přijaté akty unijního práva založily členským státům povinnost, kterou jsme nesplnili, a dokonce otevřeně prohlásili, že nesplníme.

Jinou věcí je, zda Komise nakonec vůbec podá žalobu. Nynější silácká prohlášení našich politiků vnímám v kontextu předvolební kampaně. Po volbách bude nová vláda dost možná náchylná k větší spolupráci. Sama Komise se třeba do podání žaloby hned tak nepohrne a bude se snažit ponechat vzpurným státům prostor k nápravě.

Říkáte tedy, že z hlediska unijního práva je situace jasná. Měli jsme tedy kvóty splnit?

Tím, že je věc jasná z hlediska práva EU, nechci v žádném případě říct, že jsme měli kvóty naplnit. Obě rozhodnutí o nouzových schématech přerozdělování migrantů považuji za neslučitelná se státní svrchovaností a základními zájmy České republiky. Zvláště druhé rozhodnutí z 22. září 2015, podle kterého má být přerozděleno 120 000 osob podle povinných kvót a které bylo přijato přes náš zásadní nesouhlas (byli jsme přehlasováni), považuji za zrůdný akt bezpráví, kterému je třeba aktivně se postavit na odpor.

Zrůdný akt?

Myšlenka, že jednotlivým státům budou bez jejich souhlasu přidělováni unijními orgány migranti, aniž by mohly rozhodovat o počtu těchto osob, o tom, z jakého civilizačního prostředí přicházejí, aniž by mohly zohlednit potřeby svého pracovního trhu, systémů sociálního zabezpečení, veřejné bezpečnosti, udržení homogenity společnosti a další bytostné zájmy, je v hrubém rozporu s ideou státní svrchovanosti, právem národů na sebeurčení, spontánním řádem věcí i zdravým rozumem. Nebojím se říci, že v tomto případě zažíváme antiutopii v praxi.

Co tedy dělat?

Na otázku kvót bychom měli pohlížet nejen optikou unijního práva, ale také vlastního ústavního práva. V knize Unie blízká i vzdálená (2014) obšírněji rozebírám téma záchranných brzd, které formulovaly některé ústavní soudy členských států vůči právu EU a postupu unijních institucí. Tyto soudy (například německý či polský) si v různé podobě vyhradily právo posledního slova pro výklad rozsahu pravomocí EU a unijních aktů pro případ, že by se Unie vymkla jistým mezím.

Český ústavní soud takto hned v počátku odmítl uznat doktrínu Soudního dvora EU o absolutní přednosti unijního práva. Inspirován přístupem německého Spolkového ústavního soudu konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Sobě vyhradil roli vrcholného ochránce české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva. Pokud by evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou ČR chápány jako nedotknutelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v ČR závazné. Ústavní soud dále prohlásil, že hodlá přezkoumávat jako ultima ratio i to, zda se právní akty orgánů EU drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty.

Už se to někdy projevilo v praxi?

Svou záchrannou brzdu Ústavní soud překvapivě uplatnil v praxi ve věci Holubec (Pl. ÚS 5/12) v únoru 2012, kdy se vzepřel Soudnímu dvoru EU a odmítl respektovat jeho výklad dané specifické materie s tím, že unijní soud vybočil z pravomocí, které ČR na Unii přenesla.

Doporučoval bych tedy jít mimořádnou cestou odepření plnění povinnosti vyplývající z práva EU z důvodu její neslučitelnosti se zachováním základů státní suverenity ČR. Řekněme, že jde o neposlušnost členského státu tváří v tvář excesu unijních orgánů. Záchrannou brzdu sice Ústavní soud koncipoval pro sebe; v dané záležitosti, která není předmětem žádného soudního řízení v ČR, by se jí však měla – přinejmenším v této fázi – ujmout vláda popřípadě parlament.