"Jsem ruský Clinton - mám stejné vzdělání a věk," prohlásil kdysi Vladimir Žirinovský. Původním jménem Vladimir Ejdelštejn se narodil v kazachstánském Almaty rok po konci druhé světové  války. Absolvoval Institut asijských a afrických zemí na Moskevské státní univerzitě a tamtéž i večerní právnickou školu. V roce 1989 založil Liberálně-demokratickou stranu Ruska (LDPR) a stal se jejím předsedou. Od té doby se vyprofiloval v extrémně nacionalistického vůdce s často až agresivním chováním vůči oponentům. Jeho názory, které nám pomohl získat Mezinárodní diskusní klub Academia Socrates, podle toho vypadají.

Jak vnímáte migrační vlny ze Středního východu a Afriky přicházející do Evropy?

První podobní migranté přijeli do Evropy kolem roku 1950 a Evropané jich opravdu dokázali velkou část integrovat. Nicméně tehdy byly úplně jiné podmínky. V současnosti existuje hned několik příčin, proč bude mít nynější proud migrantů pro Evropskou unii zhoubný vliv.  Především, takové evropské země jako Německo či Francie jako by dávaly právo, aby k nim migranti přijeli, měli garantovanou vysokou peněžní pomoc, odlišné podmínky pro život a nebyli hned hnáni do práce. To vytváří velmi nebezpečnou tendenci: Lidé přijíždějí s celými rodinami a jen tak dostávají od státu bezplatné bydlení a každý měsíc od tří do pěti tisíc euro, za něž lze krásně žít. Usazují se společně a nevidí potřebu zapojit se do fungování místní společnosti. A tohle všechno nakonec velmi dráždí původní obyvatelstvo. Lidé nerozumí tomu, proč musí platit za zahálčivý život přicestovalých, jestliže byl navíc v minulosti jejich život velmi těžký až hrůzostrašný.

Zadruhé, samotné uprchlíky tvoří z velké části mladí muži, kteří byli všude odmítnuti, jejich život byl velmi těžký, často bojovali, strádali a kalkulují s tím, že se pro ně po příjezdu do Evropy všechno změní k lepšímu, jakoby mávnutím kouzelné hůlky. Nicméně vidí, že jsou naháněni do táborů, prověřováni, nevpouštěni mezi ostatní lidi, naopak drženi za ostnatým drátem, a nedostává se jim takového štěstí a blaha, na které se těšili. Vnímají to jako ponížení a chovají se tak, jak umí. Já je neomlouvám, ale taková je lidská psychika. Všechno to se kombinuje s radikálními a extremistickými ideami, které uprostřed migrantů posilují směrem k ideologii teroru.

Zatřetí, současnou Evropu lze přirovnat ke stařence. Jde o rafinovanou inteligenci, která hájí rovnost příležitostí a ideály spravedlnosti, jen nerozumí, že je to velmi obecné. Takovou ideální společnost je nicméně možné vytvořit pouze v úplně uzavřeném prostředí. S přílivem milionů lidí s úplně jinou kulturou a tradicemi, z mnohem agresivnějšího prostředí, se všechny tyto ideály rozpadají.

Dnes vidím pro inteligentní Evropany jedinou spásu. Zrušení veškeré peněžní pomoci pro přijíždějící a přitvrzení imigračních pravidel. Jestli v současnosti k takovým změnám nedojde, vyjde vás to později, až rozhněvaní Evropané demokratickými metodami přes volby přivedou k moci nynější fašisty, jak se to stalo v Německu roku 1933, mnohem dráže.

Roku 1970 jste absolvoval Institut asijských a afrických zemí na Moskevské státní univerzitě v oboru turecký jazyk a literatura. Jak smýšlíte o Turecku Recepa Erdogana, jeho členství v NATO a jeho současných vztazích s Ruskem?

Turecko se žene do Evropy už pět set let, od dobytí Konstantinopole. Nicméně Západ ho nevnímá. Už víc než padesát let nechce přijmout Turecko do Evropské unie. Děsí se toho, aby tam bylo plnoprávným členem. Proto nyní Erdogan může Turecko otočit k severu, k družbě s Ruskem a všechny zásadní vztahy orientovat na Rusko. Ekonomické, obchodní, vojenské a další. Pak může být založeno perspektivní spojenectví Rusko, Turecko, Írán, Irák a Sýrie. Samozřejmě, že s Irákem a Sýrií až po skončení války. To bude se Společenstvím nezávislých států kolem pěti set milionů lidí. Ohromné sdružení jako Evropská unie, nicméně nadějnější.

A Turecko? To najednou řeší pět věcí. Utišuje arménskou a kurdskou otázku, zmírňuje úsilí panturkismu a panislamismu a rozvíjí nadějné ekonomické vztahy, které mohou dosáhnout úrovně sta až dvou set miliard dolarů. Můžeme od nich dovážet vše, co vyrábějí, a oni stejně tak od nás. V tomto spojenectví jde o vzájemné výhody. Nehodláme zdarma pomáhat nikomu, jak tomu bylo v dobách SSSR, nicméně naznačené spojenectví může vzniknout na oboustranně výhodném základě.

To samé s Íránem. Turecko a Írán nejsou země zapojené do mnoha spolků. Nikdo je moc nechce. Navíc nehrají první housle ve světovém orchestru. A společně s námi se jim to podaří hned při dalším koncertu. Ve společenství s Ruskem se velmi rychle vzchopí. V této perspektivě může Írán vést šíitskou část muslimského světa. Ostatně ho všichni sousedi či téměř sousedi uznávají. Afghánistán, Ázerbájdžán, Jemen, Sýrie, Libanon. Turecko může být zase ve vedení sunnitské části islámského světa. Jakmile si takto rozdělí funkce, nebudou mít chuť se jako přátelé vraždit.