Filosof a klimatolog Václav Cílek v úvodu své knihy Tři svíce za budoucnost tvrdí, že bude-li parazitismus na státních financích a na chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu a režim se zhroutí. Tutéž vizi budoucnosti pak sociolog Jan Keller ještě přikrmuje. Bude hůř, varuje, pokud ve vývoji společnosti neučiníme zásadní obrat. Jinak nám zbude jen jediná jistota: feudalismus.

Kellerův Svět po konci tří světů

„Návody a nápady, jak přežít konec světa“, zní podtitul Cílkovy knihy.  Jan Keller pak svůj článek ozdobil titulkem: "Svět po konci tří světů".

„Ještě zhruba třicet let po druhé světové válce připomínala společnost v ekonomicky vyspělých zemích jablko. Ze všech nejmasivnější v ní byly střední vrstvy, zatímco směrem nahoru i dolů od příjmového středu se tvar rychle zužoval. Několik málo procent obyvatelstva zcela naspodu tvořilo zbytky klasické chudiny. Několik desetin procenta úplně nahoře vytvářelo majetkovou a příjmovou elitu,“ napsal na začátek "konce tří světů" Keller.

„Někdy od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se obraz začíná výrazně měnit. Celkový trend je takový, že střední vrstvy početně i příjmově víceméně stagnují a začínají ubývat. Celým jejich částem hrozí pád do nižších sociálních kategorií,“ líčí dále v článku sociolog.

„Početně mírně ale sílí vrstvy horní, které se rychle vzdalují od zbytku společnosti....V průběhu posledních dvaceti let se tento proces dále urychlil,“ upozorňuje Keller.

Nikde ty bohaté nepotkáme...

Podle něj se ale tito lidé nejenom vzdalují od společnosti, dokonce i žijí ve svém vlastním světě, nikde je ve společnosti nepotkáme, bydlí jinde než my, pracují jinde než my, dovolenou tráví úplně jinde než my a dokonce ani jejich příjmy nepocházejí z jejich profesní činnosti.

„Jde o to, že příjmy středních vrstev pocházejí téměř výhradně z výkonu profesní činnosti, příjmy horních vrstev jsou naopak na profesní činnosti závislé jen nepatrně,“ vysvětluje k tomu Keller.

Jelikož příjmy z práce stagnují a příjmy z majetku těch nejbohatších se zhodnocují stále rychleji, pak někteří sociologové hovoří o riziku repatrimonializace společnosti. V tomto procesu pak dochází k tomu, že stále větší díl vytvářeného bohatství je odkloněn od vrstev středních a rozmnožuje už tak astronomické majetky nejbohatších špiček vrstev horních, jak upozorňuje sociolog s tím, že v tomto všem nejdále pokročily Spojené státy americké.

Pozor, vlastní už čtyřicet procent veškerého majetku

„Před čtvrtstoletím vlastnilo nejbohatší procento Američanů něco přes třicet procent veškerého majetku v zemi. Nyní vlastní už čtyřicet procent a brzy to bude polovina. Naopak čtyři pětiny chudších obyvatel USA se dělí o pouhých sedm procent majetku. Rozevírají se také příjmové nůžky,“ varuje Keller v článku.

Výsledkem pak je to, že jedno procento nejvíce vydělávajících Američanů si na výplatních páskách odnáší už téměř čtvrtinu všech vyplácených platů. Tato část si pak navíc rozděluje i akcie, obligace a další cenné papíry. „Jedno procento jich vlastní plnou polovinu,“ zdůrazňuje Keller a hned se pouští do vysvětlování toho, jak se postupně měnilo ono jablko na hrušku.

„Když se někdy v sedmdesátých letech 20. století začalo jablko společenské struktury měnit v hrušku stále baňatější v dolních partiích, prakticky nikdo si to neuvědomoval,“ píše sociolog s tím, že někteří jiní sociologové – například Francouz Alain Touraine a Američan Daniel Bell - si mysleli, že se zároveň s tímto procesem přestanou lidé poměřovat podle majetku, nýbrž větší důraz bude kladen na to, jaké mají občané vědomosti.

Družina sloužících a sociální napětí

Jenže právě v tom přišla mýlka; jde totiž o to, že vzniklo cosi jiného: bohatí se odlepili od společnosti až tak, že už ani nepoužívají služeb veřejného sektoru a místo toho se obklopují družinou sloužících. Naopak na druhé straně roste něco zcela jiného. Tím je sociální napětí, chátrají předměstská sídliště ovládaná gangy mladistvých, kteří si krátí chvíli při čekání na práci tím, že zapalují auta a činí pouliční šarvátky.

A co přijde dál? „Ti šťastnější vytvoří zástup ´pracující chudoby´. Budou si navzájem konkurovat v tom, jak spojit příjem z neplnohodnotné pracovní smlouvy s minimem sociálních dávek, které zbydou jen na ty, kdo už prokazatelně nic nemají. Budou přežívat především díky nekvalifikované práci v sektoru služeb.“

Ruku v ruce s tím se zároveň zhorší i podmínky středních vrstev, které si budou pomalu zvykat, a hlavně se připravovat na podmínky sociálně slabých. Jejich podmínky v rámci hrazení nákladů na bydlení se pak krok po kroku budou výrazně  zhoršovat.

V dalším popisování toho, co bude, si Keller zadává i s prognózováním: budou prý končit supermarkety a naopak se rozšíří síť prodejních skladišť, ve kterých lze sehnat potřeby pro základní hygienu, laciné ošacení a konzervy.

„Kolaps institucí zoufale předlužených států je neodvratný,“ upozorňuje také Keller. Dále popisuje, kterak se bude rozšiřovat refeudalizace společnosti, soupeřící politické strany budou stále více ovládat mafie, přičemž šéfové gangu se budou obklopovat "tvrdými hochy" a uzavírat přechodná spojenectví s ozbrojenými družinami exekutorů.

Nesmíme rezignovat na potravinovou soběstačnost

„Alternativní scénář předpokládá, že různé skupiny středních vrstev budou schopny se domluvit. Společně dosáhnou toho, aby ti nejbohatší neodešli ze společnosti, ale podíleli se na financování jejího chodu v míře obvyklé během třiceti poválečných let. Jedině tak bude možno zastavit proces zadlužování států a opatřit dostatek prostředků na integraci nižších vrstev zpět do společnosti,“ připomíná Keller s tím, že obyvatelé nejnižších pater společnosti budou muset mít podmínky pro důstojnou obživu, jinak se promění v nebezpečnou třídu, která bude terorizovat okolí.

Sociolog pak svůj článek "Svět po konci tří světů" uzavírá tvrzením, že dostatek práce bude možné zajistit, pokud nebudeme rezignovat na potravinovou soběstačnost, pokud dáme přednost drobným a středním domácím firmám před firmami nadnárodními a pokud omezíme zvůli velkých peněz a nedopustíme to, abychom byli jen montovnou pro cizinu.

„Naděje na tak radikální obrat jistě není příliš vysoká. Bez takového obratu nám však ve stoupajícím moři nejistoty zbude jen jediná jistota: už naše děti budou žít ve feudalismu,“ dodává.

Co na to bývalý prognostik a nynější ekonomický mozek KSČM Jiří Dolejš?

Dolejš: Takové prognozy se dávají jako varování

„Varovné scénáře a varovné prognózy se píší především proto, aby se nenaplnily, pokud není člověk zrovna profesí zvěstovatel konce světa, což bývají především mluvčí sekt. Takže pokud normální člověk a vědec formuluje nějakou varovnou prognózu, tak je to hlavně z důvodu, aby se nenaplnila,“ uklidnil čtenáře ParlamentníchListů.cz poslanec a místopředseda KSČM Dolejš.

„Myslím, že akutně žádný podobně popisovaný zánik společnosti nehrozí, ale pokud se budou zvětšovat určité rozpory ve společnosti, tak mohou nastat i některé z výše zmíněných problémů, to ano. Sociolog zde ale upozorňuje hlavně na problémy, jako je sociální diferenciace, což je samozřejmě pravda. Teď je otázka, co s tím budeme dělat,“ zmínil dále „rudý“ poslanec.

„Má ale pravdu v jednom, že pomalu mizí střední vrstva. V tom klasickém vymezení můžeme nalézt dokonce již země, kde střední vrstva prakticky už neexistuje,“ upozornil dále Dolejš pro ParlamentníListy.cz.

Máme problém: konkurenceschopnost

Jak na tom mohou být ale do budoucna občané Česka? Hrozí to samé i jim? „Evropská unie má jeden velký problém, a tím je konkurenceschopnost, neboť pokud je schopná kupříkladu konkurovat technologiemi - tak tady mírně zaostává. Ovšem je jasné, že globální konkurence pro Evropu je tady ten klíčový parametr pro EU,“ říká poslanec.

Kellerovo „pokud budeme mít potravinovou soběstačnost, dáme přednost drobným a středním domácím firmám před firmami nadnárodními a pokud omezíme zvůli velkých peněz a nedopustíme to, abychom byli jen montovna pro cizinu,“ pak Dolejš komentuje následovně: „Vnímám, že velké firmy mají převahu, ale nemyslím si, že rozvoj Evropy může zajistit lokální výroba. To je třeba zjednodušené uvažování zejména ekologů, kteří si myslí, že se před globální konkurencí schováme do lokální dimenze našich životů, což nejde. Je tam sice schopnost absorpce části ekonomiky v lokální výrobě. Ale to je již složitější téma.“

I ke slovu „feudalismus“ či „refeudalismus“ poslanec našel vysvětlení, vnímá jej totiž trošku jinak, než by se mohlo z Kellerova textu pochopit.

„Středověk už sice byl, ale faktem je, že toto slovo se ve volnějším výkladu někdy používá. Má se tím na mysli ona nesouměřitelnost sociálních a ekonomických pozic. To znamená, že to už není ten volný a svobodný trh. Nejde tady tak ve významu o tradiční rovnoprávnost, kterou přinesly potenciální lidské svobody,“ dodal Dolejš.