„Navíc několikrát zapomněl, že je už skoro dva roky členem vlády. Jak je možné, že si stěžuje na vyřizování pracovních víz trvajících pro naše firmy dlouho či že máme 30 tisíc bezdomovců a milion lidí na hranici chudoby. Což je podle něj důvod, proč bychom se neměli starat o uprchlíky. Možná kdyby vláda dělala svoji práci lépe, tak tu tolik bezdomovců a lidí na hranici chudoby nemáme,“ dodal. 

Aktuálně  jste se vrátil ze srbsko-chorvatské hranice, kde jste velice chválil české dobrovolníky. Co konkrétně dělají?

Dotaz bych upřesnil, nyní jsem v Srbsku nebyl, ale jsem s dobrovolníky nejen z Česka, ale i z dalších zemí v každodenním kontaktu, koordinuji jejich spolupráci a předávám jim informace, které jim v terénu chybějí. Český tým je konkrétně na srbsko-chorvatském přechodu Bapska, který je v tuto chvíli pro uprchlíky jediným tranzitním bodem mezi těmito zeměmi. Zde Srbové vozí autobusy s uprchlíky z jihu od makedonských hranic, pešky přecházejí do Chorvatska a zde jsou odváženi do tábora v Opatovci nebo vlaky a autobusy na maďarské hranice. Maďaři pak dělají to stejné a převážejí uprchlíky do Rakouska.

Na místě jsou dobrovolníci z mnoha zemí, Češi se ale konkrétně na tomto místě postarali o kompletní organizaci a doslova z ničeho vybudovali funkční tranzitní místo, kterým projde denně několik tisíc uprchlíků. Od té doby, co tam naši lidé tuhle věc vybudovali, se tam neobjevují žádné tlačenice, zranění nebo jiné problémy. Chorvatští policisté jim děkují za systém, jenž tam dokázali udělat a který je totálním opakem apatie a chaosu srbských úřadů. Jídlo, zdravotnická pomoc nebo teplé oblečení pro ty, kdo jej potřebují, se staly samozřejmostí.

Situaci každý den vyhodnocujeme a koordinujeme materiální pomoc z Česka, spolupracujeme ale také například s lidmi z maďarské iniciativy MigrationAid nebo rakouské SOS konvoi. Všechno to jsou neformální týmy lidí bez zázemí velkých organizací, kteří ale dokážou poskytovat naprosto profesionální humanitární pomoc. Chorvatské úřady se také snaží, naproti tomu Maďaři a Srbové se chovají velmi přezíravě nejen k uprchlíkům, ale i k těm, kdo poskytují humanitární pomoc.

Tvrdý maďarský postup vůči imigrantům jste zažil na vlastní kůži, kdy vás zavřeli na devět hodin do cely. K čemu tam došlo a jak vůbec vnímáte chování Maďarů, kteří stavějí ostnaté dráty...

Převezli jsme trojici Syřanů cca 500 metrů od tábora v Röszke směrem do Szegedu, kam by jinak museli jít v dešti pěšky. Což šlo před 15. zářím, kdy se změnily maďarské zákony. Na severu Maďarska byly organizované kolony, které uprchlíky převážely z Budapešti na rakouské hranice.

Bohužel s námi tam ale bylo v cele o rozměru 3 x 4 metry zadržovaných i patnáct Syřanů. A jak jsme později zjistili, v celém objektu jich mohlo být v podobných podmínkách více než sto. Včetně rodin s dětmi. Se mnou v cele byli dvouletý chlapeček a čtyřletá holčička. Patnáctiletý chlapec odpoledne zkolaboval a museli ho odnést k lékaři.  Podle jejich slov tam byli už třetí den, předtím je zadržovali v jiných místech, a neměli žádné informace, kdy je pustí. 

Nyní už Maďaři nikoho snad nezadržují a všechny uprchlíky se snaží dostat do Rakouska. Intenzivně však stavějí plot i kolem chorvatské a slovinské hranice a dá se očekávat, že až jej dostavějí, hranice uzavřou úplně a o uprchlíky se budou muset postarat Chorvatsko a Slovinsko.

A co my? Napsal jste, že „Česká republika úplně zbytečně zavírá uprchlíky – včetně malých dětí – do detenčních táborů, jedná s nimi jako s kriminálníky a okrádá je o poslední peníze, které jim na cestě zbyly. A to vše jen proto, aby je po mnoha týdnech zase propustila a oni bez peněz a kontaktů na své blízké pokračovali dál! Česko se k těmto lidem chová nehumánně a tohle je třeba okamžitě změnit.“ Jak konkrétně tedy má Česko postupovat? 

Na problém upozornila i senátorka Eliška Wagnerová, podle jejíhož právního názoru držíme většinu lidí v detencích protiprávně včetně toho, že jim za to účtujeme peníze, a koledujeme si tak o žalobu u Mezinárodního soudu pro lidská práva. Jasně nezákonné je držet tam děti a mladistvé, a určitě by se dalo mnohé zlepšit i v samotných podmínkách, o kterých ministr Pelikán řekl, že jsou horší než ve vězeních. Drtivou většinu lidí tam navíc držíme zbytečně, protože je stejně po několika desítkách dní pustíme a oni odjedou do Německa nebo Švédska.

Česká vláda se pustila do předem prohraného souboje o kvóty. Bylo to politicky prozíravé? Bylo přece jasné, že nás ostatní přehlasují?

Naši vládní i opoziční politici neustále opakují, že kvóty nic neřeší. Evidentně pro ně ale řeší problém, jak se vymezit proti „zlé EU“. Přerozdělování žadatelů o azyl je jedním z drobných kroků v celém spektru toho, co je třeba při řešení problému uprchlíků dělat. To, jakým způsobem se drtivá většina české politické scény na slovo „kvóty“ upjala, svědčí o naprostém nepochopení rozsahu celého problému a situace, ve které se jednotlivé země i EU jako celek nacházejí.

Vy jste se pohyboval přímo mezi uprchlíky. Panují různé zprávy o tom, odkud jsou. Někdo říká, že jich je většina z válečné Sýrie, jiní zase tvrdí, že naopak jde většinou o ekonomické imigranty z jiných zemí a Syřanů je jen asi 20 procent. Jaký je váš názor?

Když se člověk pohybuje mezi uprchlíky, pohybuje se mezi konkrétními lidmi s konkrétními osudy, nikoli mezi statistikou a velkými čísly. Každému bych to přál, aby se mohl s uprchlíky potkat a pak by se mu čísla statistik četla trochu jinak. Je ale jasné, že mezi nimi jsou i lidé, kteří urgentní pomoc či azyl nepotřebují jako například uprchlíci z Kosova či Albánie. V tomto směru dělá zejména Německo jasné kroky, jak těmto lidem dávat najevo, že jejich šance na azyl je mizivá (okolo 2 %), a vrací je zpět. Inzeráty Viktora Orbána o tom, jak by uprchlíci neměli směřovat do Evropy a zejména do Maďarska, jež nechal otisknout v libanonských novinách a které se tak líbily panu Babišovi, by tedy spíš měly vycházet v Albánii a Kosovu, a nikoli v Libanonu. Syrští uprchlíci z této země totiž azyl dostanou téměř pokaždé. I to svědčí o nepochopení situace.

Jak to vidíte dál. Co má Evropa dělat? Stavět ploty, přijímat všechny uprchlíky, či jen válečné, finančně podporovat uprchlické tábory v Turecku, Jordánsku a Libanonu, nebo i jinde?

Primárně se musíme postarat o ty, kteří již v Evropě jsou, a to solidárně, všechny země. Ministr Chovanec bohorovně nabádá okrajové země EU, jako jsou Itálie a Řecko, aby dodržovaly naprosto nefunkční dublinské úmluvy. To by ale znamenalo, že by Řecko nyní letos muselo zpracovat skoro 400 tisíc azylových žádostí. Chtěl bych vidět, jak by pan Chovanec se svým aparátem toto zvládal na místě Řeků. Pozitivní je, že už alespoň o řešení uprchlické krize nechce vyhlašovat referendum.

Vláda i opozice se shodnou na tom, že je třeba pomáhat hlavně co nejdále od našich hranic, tedy v místech konfliktu a v okolních zemích. Tato prohlášení ale nejsou podpořena konkrétními kroky. V seznamu dárců Světového potravinového programu, který doslova živí miliony uprchlíků v Turecku nebo Jordánsku, jsme na 67. místě, až za Tanzanií a Peru. I díky tomu, že tento program nemá peníze a uprchlíci v těchto zemích musejí vyžít s poukázkami na jídlo v hodnotě 14 dolarů za měsíc, se zvedla uprchlická vlna do Evropy. 

A nápad s oplocením řeckých ostrovů bych velmi rád viděl v praxi, třeba by naši ministři mohli řecké vládě ukázat, jak by měla oplotit 227 obydlených a další stovky neobydlených ostrovů. 

Evropa musí kromě pomoci těm, kteří jsou již na jejich území, násobně zvýšit rozvojovou a humanitární pomoc, vracet ty, jež nárok na azyl nemají, a zejména využít maximální diplomatický tlak na konec války v Sýrii. Ale především musí spolupracovat a jednat jednotně, protože přehazování problému na druhé nám zcela jistě nepomůže.