Jako právník mohu potvrdit staré známé pravidlo, že sejdou-li se tři právníci, jsou schopni vyslovit nejméně pět právních názorů na jednu konkrétní věc. Bohužel. Netkví to ale v kvalitách oněch právníků, příčinou je naprostý chaos v právním řádu, nekvalitní a horkou jehlou šité právní předpisy umožňující několikerý výklad, nejednotná judikatura a čím dál obtížnější aplikace práva.

Ústav státu a práva zcela legitimně vyložil Ústavu z hlediska výkladu vědeckého. Jde však o výklad právně nezávazný, který je jen jedním z řady pokusů o interpretaci Ústavy. Kdo čeká spásné řešení, nedočká se. Abych byl úplně přesný – autentický, tedy všeobecně závazný výklad právních norem u nás vůbec neexistuje. Zanikl spolu se zánikem Ústavního soudu ČSFR v roce 1992.

Nemáme-li závazného vykladače zákonů, je skutečně jediným prostředkem jejich výkladu kompetenční spor. Půjde při této příležitosti ovšem nikoli o nějaký generální výklad Ústavy, ale jen o výklad právně závazný mezi stranami sporu. I to však postačí.

V dnešním vydání Lidových novin mě v této souvislosti zaujal komentář Martina Zvěřiny, v němž obviňuje ČSSD, že se zejména její vinou rozmohl nemrav jakékoli polické rozhodnutí (které se nelíbí), se kterým standardními politickými postupy nehnu, pravidelně předkládat Ústavnímu soudu.

Kdo neztratil úplně paměť, jistě si vzpomene na „politiku nulové tolerance“, kterou vyhlásil pan Topolánek a v níž zdárně pokračoval pan Nečas. Tento výron arogance moci zcela odmítal diskuzi a apriorně bagatelizoval nebo dokonce ani nevnímal jiné názory než ty, které hlásali Topolánek, Nečas a spol. V parlamentu se nepřipouštěla diskuze. K poslaneckým návrhům zákonů z jiné dílny než koaliční vlády těchto dvou pánů automaticky zaujímaly nesouhlasné stanovisko. Pozměňovací návrhy, byť by byly sebelepší, byly šmahem většinovou hlasovací mašinérií zamítnuty.

Ptám se tedy, jaký jiný legitimní prostředek ona ČSSD měla ? Může se jí někdo divit, že považovala Ústavní soud za jedinou možnou instanci schopnou zvrátit rozhodnutí přijaté bez řádných a demokratických parlamentních procedur ? Já myslím, že se ČSSD zachovala logicky a správně. Odsouzeníhodní jsou spíš ti, kdo zavinili, že se soc.dem. musela k Ústavnímu soudu vůbec obracet.

Ale zpět. Podle mého právního názoru je třeba vykládat roli prezidenta republiky při jmenování vlády v úzké vazbě na plynoucí odpovědnost z tohoto aktu. Prezident republiky není z Ústavy odpověden nikomu, což ovšem neznamená jeho absolutní rozhodovací volnost. Naopak - znamená to, že prezident nečiní z Ústavy žádné právní úkony, které by byly s určitou mírou odpovědnosti svázány. Kdyby odpovědnost měl, měl by dokonce právní (nikoli jen politický, či osobní) důvod do jmenování jednotlivých členů vlády zasahovat. Takto se přikláním k názoru, že role prezidenta při jmenování vlády nemá žádný politický, odpovědnostní, resp. politicko-odpovědnostní význam. Je toliko formální až ceremoniální. Odpovědnost za výběr jednotlivých členů vlády má premiér a vláda jako celek posléze ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Proto ta jediná je oprávněna zamítnutím žádosti vlády o důvěru poslat špatně složenou vládu k ledu.

Z právního hlediska nelze proto nijak zvenčí zasahovat do procesu tvorby (konstituování) vlády. Případný nesouhlas s jejím složením se (krom jiného) může promítnout až do fáze hlasování o důvěře vládě.

Je jen škoda, že se z toho všeho nějak vytrácí mnohokrát omílaná a slibovaná „stabilita země“.