Václav Havel často hovořil o tom, že se k nám vrátily dějiny. Je to ale pravděpodobně opačně: Češi se vracejí do dějin. Restituční princip, jehož působením minulost požírá přítomnost a budoucnost, je toho dokladem. Brzy po převratu vznesla majetkové požadavky i církev, která vlastnila v České republice 201 886 ha pozemků, z toho 18 367 ha zemědělské půdy. Docent Zavíral z VŠE, odborník na zemědělskou problematiku, vyčíslil v roce 1991 nároky církve u půdy na 32 až 58 mld. Kčs. Ale Nečasova vláda uzavřela s církevními kruhy dohodu, že římskokatolická církev (která se s ostatními církvemi jakoby „rozdělí“, aby je uzapřáhla do své káry) dostane celek 134 miliard korun. K těm 134 miliardám se dospělo prokazatelným nadhodnocením ceny pozemků; náhrady byly stanoveny na 59 miliard.

Argumentuje se bezprávím minulého režimu. Málokdo ale ví, že po Únoru probíhala mezi Gottwaldem a církví doba námluv. Gottwald nechal po svém zvolení sloužit ve svatovítské katedrále slavnostní Te Deum (před ním Hácha, po něm až Havel). Měl k tomu dobrý důvod: v roce 1949 bylo totiž 61% členů KSČ katolíky. Ovšem právě v tomto roce papež Pius XII. exkomunikoval všechny komunisty z církve, v důsledku čehož se vzájemné vztahy logicky ocitly na bodu mrazu. To se změnilo až s příchodem Jana XXIII. V roce 1968 římskokatolická církev ožila a jednou z tváří Pražského jara se stal František Tomášek, tehdy apoštolský administrátor. Během Pražského jara otázka církevního majetku nehrála žádnou roli.

V osmdesátých letech podepsalo půl milionu katolíků petici, ve které žádali odluku státu od církve. Od bývalého církevního tajemníka Vladimíra Janků  vím, že při jednáních (viz Bohuslav Chňoupek, Memoáre in claris) na přímou otázku po majetku kardinál Casaroli řekl, že římskokatolická církev žádné majetky nežádá. Přišel převrat a tyto nároky se – světe div se- zničehonic objevily.

Na podzim 1990 dostaly řeholní kongregace 74 objektů. Biskupská konference ujistila veřejnost, že to je poslední majetkoprávní požadavek římskokatolické církve.