Václav Havel často hovořil o tom, že se k nám vrátily dějiny. Je to ale pravděpodobně opačně: Češi se vracejí do dějin. Restituční princip, jehož působením minulost požírá přítomnost a budoucnost, je toho dokladem. Brzy po převratu vznesla majetkové požadavky i církev, která vlastnila v České republice 201 886 ha pozemků, z toho 18 367 ha zemědělské půdy. Docent Zavíral z VŠE, odborník na zemědělskou problematiku, vyčíslil v roce 1991 nároky církve u půdy na 32 až 58 mld. Kčs. Ale Nečasova vláda uzavřela s církevními kruhy dohodu, že římskokatolická církev (která se s ostatními církvemi jakoby „rozdělí“, aby je uzapřáhla do své káry) dostane celek 134 miliard korun. K těm 134 miliardám se dospělo prokazatelným nadhodnocením ceny pozemků; náhrady byly stanoveny na 59 miliard.

Argumentuje se bezprávím minulého režimu. Málokdo ale ví, že po Únoru probíhala mezi Gottwaldem a církví doba námluv. Gottwald nechal po svém zvolení sloužit ve svatovítské katedrále slavnostní Te Deum (před ním Hácha, po něm až Havel). Měl k tomu dobrý důvod: v roce 1949 bylo totiž 61% členů KSČ katolíky. Ovšem právě v tomto roce papež Pius XII. exkomunikoval všechny komunisty z církve, v důsledku čehož se vzájemné vztahy logicky ocitly na bodu mrazu. To se změnilo až s příchodem Jana XXIII. V roce 1968 římskokatolická církev ožila a jednou z tváří Pražského jara se stal František Tomášek, tehdy apoštolský administrátor. Během Pražského jara otázka církevního majetku nehrála žádnou roli.

V osmdesátých letech podepsalo půl milionu katolíků petici, ve které žádali odluku státu od církve. Od bývalého církevního tajemníka Vladimíra Janků  vím, že při jednáních (viz Bohuslav Chňoupek, Memoáre in claris) na přímou otázku po majetku kardinál Casaroli řekl, že římskokatolická církev žádné majetky nežádá. Přišel převrat a tyto nároky se – světe div se- zničehonic objevily.

Na podzim 1990 dostaly řeholní kongregace 74 objektů. Biskupská konference ujistila veřejnost, že to je poslední majetkoprávní požadavek římskokatolické církve.

Nebyl. Ministr Mikloško připravil značně chaoticky výčtový zákon, který církvi vrátil dalších 800 objektů. Část komplexu Národního divadla dostaly voršilky- prý administrativní chybou. Kardinál František Tomášek, kterého jsme i my ateisté ctili pro jeho lidskost, 1. 8. 1991 prohlásil, že je to poslední požadavek církve.

Zase nebyl. A tak milosrdné sestry nemilosrdně vyhnaly ze svatého Kopečku zrakově postiženou mládež, v Emauzském klášteře, kde sídlil Ústav československých a světových dějin ČSAV, dnes bloudí dva benediktinští mniši…

Další kolo pokusů o takzvané církevní restituce vypuklo na jaře 1992. Byl to obchod mezi slovenskými katolíky a českou pravicí. Pokus nevyšel i díky nám komunistům. Čtyřem lidem jsem tenkrát napsal projevy a do Federálního shromáždění přinesl několik tašek historických dokumentů. Vystupoval jsem v nastalé bitvě celkem čtrnáctkrát.

Proč poslanecká skupina, inspirovaná katolíky, přišla s požadavkem církevních restitucí? Proč právě tehdy, kdy státní pokladna byla přetížena restitučními nároky? Vždyť římskokatolická církev jakožto mezinárodní organizace je mnohem bohatší než český stát.

Federální shromáždění stálo před právními oříšky, jež měly komplikované historické pozadí a které by byly patrně nad jeho síly. Už tenkrát bylo jasné, že je nutné nerozšiřovat rozsah restitucí, které by zvětšovaly právní chaos v naší zemi. Kromě toho se většinou jedná o pozemky, které byly nabyty v době nejhlubšího ponížení našeho národa, v období po Bílé hoře. To vše je možné u jednotlivých pozemkových celků doložit.

Jistě, Písmo praví: "Získávejte přátele nespravedlivým mamonem, aby, až pomine, přijali vás do věčných příbytků." (Lukáš, 16, 9) Ale jsou snad možné i jiné výklady. Tyto interpretace však Nečas, Kalousek a lidé kolem nich očividně ignorovali a plivli do tváře národa.

O historii vzniku církevního majetku si povíme příště. A věřte mi, že to bude poučné čtení!