Některé jeho problémy jsou specificky regionální (jako např. vodní lichva), jiné pak mají celorepublikovu dimenzi. Znalost statistik a analýz je sice důležitá, ale pokud jsou obecné informace podepřeny místní zkušeností, dostaneme přeci jen lepší obrázek o tom, co je na Vysočině (a často nejen tam) vnímáno občany jako problém.

Prozatím jsem v rámci své kampaně, diskusí s občany, zaměstnavateli, zemědělci, odboráři, starosty, místními spolkaři a dalšími skupinami narazila na následující: rozvrat zemědělství, s tím související podpora obnovitelných zdrojů (fotovoltaika, bioplynové stanice). Dále pak aktivita občanů vzhledem ke změnám, které upravuje pro občanská sdružení nový Občanský zákoník, vzdělanost současné mládeže, dotace a samospráva, správa nemocnic v kraji, dopravní obslužnost a samozřejmě sociální otázka: především nezaměstnanost, která je ale tak či onak propojena se všemi předchozími body.

Základní údaje o Vysočině: statistická ročenka ČSÚ

• celkem 704 malých obcí, průměrně 727 obyvatel na obec, což je nejméně v republice. Nejvíce jsou zastoupeny obce s méně než 500 obyvateli.

Vzdělání a kvalifikace patří mezi celospolečensky diskutované problémy.  Při diskusích s odboráři i zaměstnavateli zazněla stížnost na pokles úrovně absolventů, na rušení technických oborů, úpadek řemesel i pracovní morálky u mladých uchazečů. Odboráři v Jihlavě se obávají slučování průmyslových škol a učňovských oborů. Podle nich tato situace povede ke zhoršování praktických dovedností absolventů a v závěru k tomu, že firmy nebudou chtít na praktickou výuku přispívat (jako např. v současné době Bosch). To, že profil absolventů už delší dobu (celorepublikově) neodpovídá tomu, jak je nastavena česká ekonomika, patří k častým tématům. Debata o práci v PKS okna  (Žďár) ale přeci jen šla do větší hloubky. Při diskusi o vzdělanostním profilu mladých totiž zazněly  podobné názory jako od odborářů, ale také drtivá kritika současného systému vzdělávání.  Opakovaně zazněl nezájem či přímo odpor k  manuální práci u mladých. Je to jistě dáno i celospolečenskou atmosférou, která manuální prací opovrhuje a neváží si řemesel a zručnosti. Příkladnou ukázkou takového opovrhování manuální prací je slogan kandidáta TOP09 Gazdíka ohledně „proletářů“. Mladí lidé zkrátka získali dojem, že pracovat rukama znamená být jakýsi podčlověk a že každý musí chodit s diplomatkou v ruce. Montérky prostě nejsou dost cool.

Představa, že každý může mít vysokou školu s často pofidérní úrovní vede k nedostatku technických profesí (zkuste sehnat nástrojaře!), ale také k přehnaným očekáváním mladých absolventů, ať již středních či vysokých škol. Jak odboráři, tak i další zaměstnavatelé přitom potvrdili, že čím dál více absolventů téměř čehokoliv je v praxi naprosto nepoužitelných. Především u vysokoškoláků je ovšem představa, že budou vydělávat nejméně 30 000, dostanou automaticky služební automobil, mobil a zkrátka veškerých servis. Současný systém bezesporu vede mladé ke značné asertivitě, ale bohužel se znalostmi a uplatnitelností tomu již tak není.

Pokud navíc slyšíte, že v kraji, kde nezaměstnanost bezesporu je problém (Pelhřimovsko se v tomto ohledu poněkud vymyká), mladí zaměstnanci (ve zkušební lhůtě) prostě někdy nepřijdou, „protože na práci bylo příliš hezky“, příp. „protože nebudou vstávat v pět ráno“, říkáte si nutně, že v rozvratu není jen naše školství, ale také systém hodnot. Zdá se, že práce a smysl pro odpovědnost poněkud absentuje.

Inflace humanitních oborů, ať již u vyšších odborných škol, či přímo vysokých, pak nutně vede k tomu, že část absolventů nakonec musí přijmout dělnické profese. Od případů bakalářky humanitních studií, která pracuje jako šička, či s hotelovou školou, která je ráda za zaměstnání pokojské. Bez praxe nedostanu práci, ale kde tu praxi vzít? postěžovali si mladé absolventky postižené prekarizovanou prací (dohoda o provedení práce apod.).

Na jednu stranu se potenciál mladých lidí dostatečně nevyužívá, na stranu druhou chybí potřebná kvalifikace (a často i pokora).

Co s tím?

Změnit celospolečenskou atmosféru patří k úkolům nejtěžším. Posledních dvacet let zvyšování vysokoškoláků za každou cenu vedlo k obrovské devalvaci vzdělávání jako takového. Dnešní bakaláři by dříve neměli ani maturitu. Ve školství je potřeba utlumit platby za hlavu, které vedou k tomu, že „každý žák dobrý“ a vzhledem k financování je pak snaha ho za každou snahu udržet tak, aby „dokončil“ navzdory tomu, že jeho schopnosti a IQ jsou pod úrovní šimpanze. Regionální vyšší odborné, či vysoké školy není nutno přímo rušit (i když je jejich kvalita často dosti sporná), ale spíše je zapojit jako odborné think-tanky do řešení problémů kraje a také do místních klastrů. To samozřejmě předpokládá jejich odbornou transformaci. Neplatí přitom mediálně známé rovnítko, že veřejné školy jsou kvalitní a soukromé nikoliv. V obou kategoriích najdeme ty, kteří se snaží pracovat a vzdělávat kvalitně a ty, které se přeměnily v „dávače“ titulů.

Je potřeba obnovit prestiž a úctu k manuální práci a k řemeslům, které jsou dnes na okraji zájmu. Pravidelné oceňování např. ze strany Ministerstva školství, by mohly trošku napomoci. Nutně se musí zlepšit a zatraktivnit výuka matematiky, která slouží jako univerzální strašák. Mnoho studentů si vybírá školu jen podle toho, jestli tam „nebude ta hrozná matyka.“ Je přitom dosti nepravděpodobné, že by české žačky a žáci byli extrémně netalentovaní na matematiku. Spíše k ní již v raném věku získají odpor, protože je vyučována způsobem, který odpuzuje. Možná to na první pohled vypadá jako maličkost, ale za řadou složitých problémů najdeme často právě tyto „maličkosti.“

Pro mladé absolventy bez práce by mohlo být nápomocí rotační kolečko sbírání zkušeností (např. po dobu jednoho roku) jak např. ve veřejné správě (pomoc pro obec, kraj), tak v soukromém sektoru, kde by se o náklady podělily sociální fondy i místní samospráva.

Jenže… kde práce není a kde došlo k tragickému strukturální rozpadu (zemědělství a navazující obory) a kde se zhoršuje dopravní obslužnost, tam nepomůže ani lepší systém vzdělávání, ani rotační kolečka. Vysočina patří k těm krajů, ze kterých vzdělaná populace odchází, buď do Brna či do Prahy. Je tomu tak i proto, že v ČR jsou prozatím nedostatečně využívány možností lokální ekonomiky. V rámci Vysočiny se týkají nejen zemědělství, ale také zpracování zemědělských plodin a energetiky.

O tom pak v dalším díle.

ČSÚ k tématu pracovní síly a vzdělanosti (kraj Vysočina, za rok 2011)

• nejvyšší nezaměstnanost v okrese Třebíč, nejnižší v okrese Pelhřimov
• na jedno volné místo cca 28 uchazečů
• velmi nízká nabídka pracovních míst pro více kvalifikované uchazeče
• celkem 13 škol nabízejících vyšší odborné vzdělávání (nejvíce v okrese Havlíčkův Brod a Jihlava), 75 středních škol (nejvíce Žďár a Jihlava), z toho 18 gymnázií.
• dvě vysoké školy: Vysoká škola polytechnická, Jihlava (3 119 studentů), Západomoravská univerzita Třebíč (536 studentů)