Geolog Václav Cílek si v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz bere při hodnocení vývoje společnosti u nás na pomoc myšlení starých Řeků. Když ti hodnotili vzestupy a poklesy civilizace, tak někdy používali křivku, jejíž první část nazývali erotická. V tom erosu jsou dvě síly, které drží pohromadě. Kupříkladu železo a magnet, nebo planety. A pro erotickou fázi vývoje společnosti je charakteristické slučování, globalizace, vznik velké říše, vznik Evropské unie, velké firmy nebo velké banky.  

Nedosáhla tato fáze vývoje společnosti už svého kulminačního bodu?

Řekové si všimli, že v určité chvíli tenhle proces slučující, když to tak nazveme, dosáhne svého vrcholu, začíná jít dolů a mění se v proces, kterému oni říkali chaotický. To slovo chaos překládali slovem svár. Pro to je naopak příznačný rozpad institucí. Ten neprobíhá tak, že by se mírumilovně rozešli jako třeba Československo, ale že lidé, instituce nebo strany se rozhádají. Tento svár, chaos  pociťuji v celé společnosti. Stále častěji vnímám, jak se hádají instituce, které se dřív nehádaly, to se týká třeba kateder vysokých škol, anebo i církví.

Pro mě je to tak, že současná převládající atmosféra – a ono to je většinou dlouhodobá záležitost trvající celé desetiletí –  je období  sváru. Moje strategie ve chvíli, kdy jsme ve slučující fázi křivky, je ta, že se snažím upozorňovat na rizika, abychom nebyli nenasytní, až cesta půjde z kopce. Ale v okamžiku, kdy začíná panovat svár, tak si myslím, že je důležité udržovat spíš soudržnost mezi lidmi. Teď mi spíš přijde, že na sestupné fázi křivky je zapotřebí  být velkorysý, trošku víc odpouštět, než je normálně  běžné. To znamená udržovat si minimálně v rámci určité komunity – ono to začíná rodinou, zaměstnáním, tedy tam, kam dosáhneme všichni z nás – zvýšenou míru tolerance. Ale je to čím dál tím těžší.
 

Nemyslíte si ale, že v této době plné korupce a naprostého odtržení politiků od všedního života ostatních lidí je ještě prostor pro velkorysost a zvýšenou míru tolerance?
 

Myslím si, že tu toleranci nezvládneme a já sám ji také nezvládám. Ale třeba o panu Bémovi, kdo byl trochu informován, tak přece jenom ty věci, které teď vycházejí najevo, věděl před třemi či čtyřmi roky. Ale nebyla vůle s tím zacházet. Já mám hodně velké podezření, které mě docela dost zneklidňuje, a to je, že politici začínají dobře cítit  napětí ve společnosti. A i když si to moc nepřiznávají, tak vnímají změnu nálady, s jakou nepočítali. Demonstrace v Rusku proti Putinovi. Rusko – takový poslušný stát. Demonstrace v Rumunsku. Další takový dost poslušný stát. A zahájí to někdy jen marginální záležitost, která zatím procházela skoro bez povšimnutí.

Když to analyzuji, tak si myslím, že garnitura lidí, která je u ekonomické či politické moci, teď mezi sebou svádí boj, koho předhodit veřejnosti. Ale jsou to opravdoví viníci, nejsou to oběti. Zdálky to vypadá jako samočistící proces, ale já ho vnímám s velkou rezervou, jestli se náhodou nejedná o druhou fázi té původní korupční nespravedlnosti, která jinými prostředky pokračuje dál.

Kdyby to měla být druhá fáze nespravedlnosti, tak se tím teď už nenecháme nadlouho ošálit. Protože mně je hrozně divné, že třeba odposlechy unikly zrovna teď, když je někdo má čtyři roky, nebo jak dlouho. Nechci to označovat jako komplot nebo něco takového, ale z teorie médií víme, že  načasování hraje roli. Mám pocit, že někteří lidé, kteří se chtějí zachránit před oprávněným hněvem davu, předhazují za sebe viníky, kteří jsou reální, ale že se de facto ještě může jednat o zastírací manévr toho, aby oni nebyli vidět.

Může se stát, že ačkoli nejnovější události vypadají jako osudové pro část politické garnitury, z toho zase nic přelomového nebude?