Podívejme se do historie. Využívání české krajiny bylo vždy řízeno. Hlavním hospodářem v ní byl od raného středověku panovník. Určoval dopravní infrastrukturu – kudy povedou hlavní cesty a zajišťoval jejich ochranu. Velké části krajiny propůjčoval jednotlivým pánům, šlechticům, klášterům s cílem zajistit jejich intenzivnější využití. Později v krajině zakládal královská města. Stát byl postupně rozdělen na jednotlivá panství, půda mezi jednotlivé obce, vesnice. Na využívání krajiny měli velký vliv majitelé panství. Určovali zástavbu, rozložení zemědělských a lesních pozemků, zakládali osady či zemědělské dvory, byli nadřízeni nekrálovským městům a obcím. To vše do roku 1848. Po zrušení patrimonijního zřízení získala velké pravomoci obecní samospráva. V období 1948–1989 sice obecní samospráva své pravomoci ztratila a stala se jen prodlouženou politickou rukou státu, ale po roce 1990 nastal opět její rozvoj. Města a obce se od této doby věnovala převážně obnově katastrofálně zanedbané infrastruktury uvnitř měst a obcí a přitom trochu zaniklo to, jak velké kompetence mají v řízení využití krajiny. Nemocné krajiny.

První příznaky „onemocnění“ se totiž objevily už v 18. a 19. století s rozvojem průmyslu. Velké plochy původních lesů byly průmyslem spáleny a nově byly na těchto plochách vysazovány rychleji rostoucí jehličnany – především smrk, a to nepůvodně i v nížinách. Průmysl se šířil podél řek a neblaze působil na jejich kvalitu. Ale to nebylo nic proti akutnímu propuknutí „nemoci“ v období socialismu 1948–1989. Byla zničena struktura krajiny, vytvářená celá staletí. Zmizely původní cesty, remízky, meze, byla zničena přirozená úrodnost půdy, rovněž vytvářená celá staletí. Dnes jsou zemědělské plodiny pěstovány tak, že jsou uměle vyživovány přímo na list a preventivně léčeny, chráněny před houbovými chorobami, před škůdci a pleveli. Pokud by umělá výživa rostlin, podobná hydroponii, ustala, výnosy z orné půdy by klesly pod úroveň roku 1948. Ještě horší bylo ale systematické a téměř celoplošné vysušení krajiny. Pod téměř každým polem jsou instalovány kilometry trubek, odvádějící dešťovou vodu. Původní potůčky jsou zatrubněny či vydlážděny. Lesy jsou protkány asfaltovými těžebními cestami a příkopy podél nich odvádějí dešťové vody co nejrychleji z lesa pryč. Naše krajina je proto extrémně náchylná na sucho. Zároveň je ale ohrožena povodněmi. V krajině došlo k likvidaci velkého množství roklí, prohlubní, které kdysi vymlela voda při velkých deštích. Mnohé rokle byly zarovnány přebytečnou zeminou při výstavbě, zastavěny domy a velmi často zasypány skládkami. Vzpomínáte? Před rokem 1989 měla přece každá obec svoji skládku, svůj „smeťák“. Dnes si voda při přívalových deštích hledá své rokle a zaplavuje, často nečekaně, i domy, vzdálené od vodních toků.