Včera mě to pokládání věnců trochu sebralo. Kromě vzpomínání na padlé z II. světové války jsem nemohla nepřemýšlet o realitě české současnosti, která se ve světle posledních týdnů jeví všelijak. Role, kterou v ní sehrála kauza Vrbětického výbuchu, se přitom dá přirovnat k pověstné špičce ledovce. Co je pod hladinou tuší zřejmě jen pár jednotlivců s nejvyššími bezpečnostními prověrkami a vázaných mlčením.

Na druhou stranu by bylo naivní si myslet, že se tu děje něco neobvyklého. Mezinárodní „hry" o vliv tu totiž vždy byly a budou. Klíčové je umět je správně hrát a adekvátně reagovat na důležité změny.

Z bývalých nepřátel se totiž mohou stát noví spojenci, jak je to dnes třeba u Německa, které je součástí NATO, pilířem EU a největším obchodním partnerem ČR. A naopak. Nepodcenit to znamená, mimo jiné, poučit se i z předchozích zkušeností. Za jednu z nich jsme například zaplatili 40 lety morálně nejubožejší existence v moderní historii Českého státu. Děkuji, nechci, jednou stačilo.