Předně je třeba říci, že pracovníci ministerstva pro místní rozvoj odvedli obrovský kus práce, že se snažili vypořádat se zadaným úkolem co nejlépe. Neměli to vůbec jednoduché při obrovském počtu připomínek, které ze všech stran při projednávání přišly.

Otázkou však je, jestli tak rozsáhlý zákon – 127 stran, 279 paragrafů – bude v praxi dobře použitelný.

Paní ministryně při projednávání na našem výboru říkala, že by se ho měli všichni starostové naučit tak, aby nepotřebovali služby poradenských organizací. To by bylo fajn. Ale kdyby na naše starosty nedopadala celá řada legislativních předpisů – zákon o obcích, stavební zákon, volební zákony, sociální zákony, občanský zákoník atd. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, tak by to trvalo hodiny. A to je ještě zasypáváme každou chvíli novelami všech těchto zákonů. Jenom dnes projednávaný zákon o zadávání veřejných zakázek, pokud se dobře pamatuji, měl kolem 22 novel, které jsme tady v průběhu let schvalovali.

Ono je to úplně něco jiného, když veřejnou zakázku zadává město, obec s rozšířenou působností, která má 200 až 250 zaměstnanců, úředníků, anebo když veřejnou zakázku zadává obec o čtyři sta, pěti stech obyvatelích, kde na radnici je více méně jenom starosta, často ani není plně uvolněný, a účetní. Veřejnou zakázku zadává jednou, možná dvakrát za rok, a my mu každou chvíli měníme pravidla. Není divu, že potom raději sáhne po zprostředkovatelské firmě. Ta ale na rozdíl od starosty, od zastupitelů není odpovědná při kontrolách, zejména u získaných dotací, zdali bylo výběrové řízení provedeno v souladu se zákonem. A na velkých radnicích, kde je platná legislativa rozdělena mezi úředníky, obvykle starosta přijde s výběrovým řízením na veřejnou zakázku do styku většinou až při podpisu smlouvy. Pak se diví, že je soudně stíhán, přestože mu právníci úřadu na průvodní košilce složky se smlouvou na zakázku doporučili výběrové řízení podepsat, s tím, že je v pořádku. Ale odpovědný je starosta, zastupitelé, a to podle nového občanského zákoníku celým svým majetkem.

Proč tohle všechno říkám? Proto, že zákony mají být stručné a jasné. Když jsem se začal zajímat o zákonnou tvorbu, učili mě, že to zákona nepatří slůvko "může". Když něco mohu, tak to prostě mohu a je zcela zbytečné dávat to do zákona. Do něj patří jenom to, co musím nebo nesmím. Ono je to tak, že si dnes kdekdo, zejména některé orgány činné v trestním řízení, vykládají zákony tak, že když je v nich něco, co mohu, tak jsem to vlastně měl udělat. Často je to zdrojem různých nedorozumění. Proto by bylo dobré nemít v zákoně, obecně v zákonech, co mohu, ale jenom to, co musím. Byly by kratší a srozumitelnější.