Dámy a pánové, já jsem se ke školskému zákonu obsáhle vyjadřoval v prvním čtení a teď jsem se zájmem sledoval tu debatu, která mi připravila jisté zadostiučinění, protože všechno to, co jsem připravoval jako ministr školství, je přijímáno bez problému. Naopak to, co jsem v té novele neměl, to znamená registr pedagogických pracovníků, je předmětem diskuse, stejně jako to, co jsem tam měl a co vypadlo, a to je domácí vzdělávání.

Já - protože jsem tu diskusi sledoval velmi podrobně - těm, kteří nad domácím vzděláváním váhají, bych chtěl říci ještě několik skutečností, které by tu diskusi mohly posunout blíže k realitě.

Za prvé, domácí vzdělávání neznamená, že se vzdělávací systém a stát vzdává hodnocení kvality vzdělávání a odpovědnosti za výstup. Domácí vzdělávání je pouze forma, ale stát stejně kontrolní mechanismy má neustále u sebe. To je první věc.

Druhá věc - to není žádný momentální nápad. Ministerstvo školství několik let domácí vzdělávání na druhém stupni testovalo. Výsledky jsou jednoznačné. Žádné riziko tam neexistuje.

A další poznámka. Netvařme se, že všechny děti se vzdělávají ve škole a chodí tam každý den. Je to nesmysl. Máme bohužel i děti, které se třeba vzdělávají v nemocnicích a v ústavech, máme děti, které vzhledem k tomu, že třeba sportují, tak de facto absolvují něco jako domácí vzdělávání. Máme děti, které kvůli pracovním povinnostem rodičů také nemohou pravidelně navštěvovat školu. Žádný problém v tom není.

Ten zákon bez toho, že posuneme domácí vzdělávání do druhého stupně školy, je zákon, který nemá smysl. Je to zásadní věc, není nebezpečná. Prosím vás, hlasujte pro to. (Potlesk zprava.)