Přesně v souladu s Reaganovými slovy „čím více plány selhávají, tím více plánovači plánují“ se začaly vytvářet nejrůznější „záchranné“ programy, jako např. Evropský stabilizační mechanismus (ESM), proti kterému se Svobodní velmi ostře vymezili nebo tzv. bankovní unie.

Tyto „záchranné“ programy však nemohou vyřešit příčinu problémů eurozóny, která dle mého mínění spočívá v tom, že eurozóna zkrátka není optimální měnovou zónou ve smyslu teorie nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999 Roberta Mundella[1]. Je patrné, že euro nepomáhá k přibližování (konvergenci) mezi jednotlivými členskými státy eurozóny, jak bylo slibováno, ale spíše způsobuje diverenci mezi nimi. Již roce 2001 správně poznamenal viceprezidnet Evropské centrální banky Christian Noyer, že „měnová politika v rozšířené eurozóně nebude a nemůže jako svůj cíl zahrnovat podporu procesu dohánění v kterékoliv členské zemi.“ Pokud se tedy z eurozóny nestane optimální měnová zóna a nedojde dostatečně rychle ke konvergenci mezi jednotlivými členskými zeměmi eurozóny, o čemž lze s úspěchem pochybovat, je naprosto legitimní usilovat o měnovou desintegraci eurozóny.

Poslanec Svobodných v Evropském parlamentu Petr Mach pak usiluje o dobrovolnost eura pro členské státy eurozóny (možnost právně konformního vystoupení z eurozóny) i pro zatím nečlenské státy eurozóny (vyvázání se z právního závazku euro přijmout). Toho lze docílit prostřednictvím článku 48, odst. 2 Smlouvy o EU, který umožňuje Evropskému parlamentu předkládat návrhy na změnu Smluv Radě. Návrh na změnu Smluv nemusí jen rozšiřovat pravomoci Unie, jak se často mylně uvádí, ale může je i omezovat, což výše uvedený článek explicitně uvádí. Jelikož je právo předkládat návrhu Smluv přiznáno jen Evropskému parlamentu jako celku (dále pak Komisi a vládám členských států Unie), bude muset Petr Mach najít např. ve spolupráci se stranou UKIP či s německou AfD dostatek dalších poslanců, kteří tento návrh podpoří. Na takovou změnu Smlouvy navíc nelze použít tzv. zjednodušující postupy a Smlouva by musela být ratifikována všemi členskými státy EU v souladu s jejich vnitrostátním právem. Pokud se to nepodaří, neznamená to, že by členské státy eurozóny nemohly tuto neoptimální měnovou zónu fakticky opustit. Jen by opuštění eurozóny z jejich strany bylo v rozporu s komunitárním právem[2], konkrétně porušením v úvodu zmíněného článku 3, odst. 1, písm. c) SFEU, jelikož provádět měnovou politiku pro členské státy eurozóny je výlučnou pravomocí Unie, kde členské státy mohou jednat jen tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny.