Čas od času se vrací do mediálních sfér veřejného prostoru a vždy budí vášně v obou táborech. Nejinak tomu bylo před pár dny, kdy vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, jenž dal za pravdu České republice ve stížnosti Šárky Dubské a Alexandry Krejzové.

Soud potvrdil, že nedošlo k porušení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nesplnění povinnosti státu respektovat soukromý a rodinný život, když ženám nebylo umožněno porodit doma za pomoci porodní asistentky. Proti rozsudku mají předkladatelky ještě možnost odvolání. Přesto již nyní tento rozsudek vyvolal velký zájem médií a rozsáhlé diskuse právníků, rodiček, porodních asistentek i lékařů porodníků.

Každý z dotčených má svoji pravdu. Vyznat se v nich není vůbec jednoduché a přiklonit se k jednomu či druhému (třetím, čtvrtému ...) bez znalostí širších souvislostí až příliš snadné. Pro případné zájemce tedy v dalším textu shrnu některé právní názory a spolu s pohledem medicínským se pokusím zhodnotit pro a proti. Abych ale nebyl podezříván z nestrannosti, hned v úvodu raději připouštím, že jako lékař si porodníků v nemocnicích hluboce vážím a jsem intuitivně přesvědčen, že když domácí porody zásadně odmítají pro jejich vysoké riziko pro rodičku a zejména pro novorozence, mají pravděpodobně pravdu. Na druhou stranu ale jako člověk pohybující se polovinu profesního života ve sféře veřejného zdravotnictví chápu, že existuje skupina lidí, která toto nikdy nepřijme. Jedná se sice o minoritní část populace, o chybném přístupu státu je ale přesvědčena tak pevně, že jí stávající právní uspořádání bude dělat problémy do doby, než se upraví naprosto jednoznačně.

Z rozsudku Štrasburského soudu vyplývá, že pokud ČR preferuje ochranu práv dítěte a chrání ho před rizikem domácích porodů, jde o postup legitimní, zvláště když v Evropské unii není jednoznačná shoda, zda domácí porody povolit či zakázat. Stávající úprava umožnila stěžovatelkám předvídat, že v ČR pomoc při porodu doma není zorganizována, a tudíž jejich práva narušena nebyla. Dle interpretace právníků v našich médiích lze soudit, že by v takovéto situaci bylo právně čistší, kdyby stát buď jednoznačně zákonem domácí porody zakázal a nebo naopak, pokud zakázány nejsou, vytvořil rozumný právní rámec, který by zajistil možnost odborné pomoci rodičkám doma. Jakkoliv si mnoho odborníků myslí, že rodit doma je chybou, děje se to, a tyto ženy zůstávají de facto bez pomoci.

Ve výčtu fakt je třeba vrátit se také k rozhodnutí Ústavního soudu ČR z 24. července 2013, který řešil zavinění porodní asistentky, jejíž vedení porodu doma bylo provázeno komplikací a pozdějším úmrtím novorozeného dítěte. Porodní asistentku soud osvobodil a vedlejším produktem tohoto usnesení je jednoznačné stanovisko, že žena má právo rodit doma. Především proto, že rodit doma není u nás zakázáno zákonem a předpisy nižší právní síly
nemohou nepřímo takovýto zákaz vynucovat. V situaci, kdy je v řadě zemí doma rodit povoleno, se tudíž i v Česku musí porod doma hodnotit jako postup lege artis. Podle Ústavního soudu je ústavně zaručená svoboda matky rozhodovat o svých osobních věcech sice vždy doprovázena určitou mírou rizika, které ale nebylo kvantifikované a lze ho pokládat za riziko přijatelné. Proto ho nelze vykládat jako právní důvod pro preferenci porodů ve zdravotnickém zařízení.