Ve skutečnosti ovšem půjde o něco vyšší číslo, protože se do této statistiky například nezapočítávají lidé, kteří nedobrovolně požádali o předčasný důchod, nebo ti, kteří z nějakých důvodů v evidenci Úřadů práce vůbec nejsou. Například bezdomovci. Není divu, že se touto otázkou začali zabývat poslanci. Problém je ovšem to, jak ji někteří z nich pojímají.

Ještě než se ale dostanu k samotné parlamentní rozpravě, musím se s vámi podělit ještě o další čísla. Napadlo mne totiž porovnat současnou výši nezaměstnanosti s tou prvorepublikovou, vyvolanou Velkou hospodářskou krizí. Tedy krizí, jejíž důsledky (v maximální zkratce vzestup fašismu, Druhá světová válka a nástup komunismu) by měl znát každý maturant.

Nepříjemné překvapení

Musím říci, že jsem byla velmi nepříjemně překvapena. Krize u nás naplno vypukla v druhé polovině roku 1931 - do té doby jsme byli „ostrůvek prosperity“ a krize sužovala jen okolní státy (nepřipomíná vám to něco?). V listopadu toho roku dosáhl počet nezaměstnaných alarmující výše půl milionu. Tedy výrazně méně, než dnes. Krize přitom kulminovala o dva roky později, kdy u nás bylo 970 tisíc nezaměstnaných. Kolik že obyvatel České republiky je bez práce dnes? Číslo 630 tisíc je, jak jsem už napsala, poněkud podhodnocené. Naopak údaj, kterým šokoval Jiří Paroubek, jenž hovořil o rovném milionu lidí bez práce, se mi (naštěstí) zdá značně nadhodnocený. Jasné ovšem je, že jsme se - co se týká nezaměstnanosti - už první republiku dohnali.

A nejspíš už i předehnali. V předchozím odstavci jsem totiž trochu, jak se říká, porovnávala hrušky s jablky. První Československá republika byl totiž státní útvar, zahrnující kromě historických Zemí Koruny české ještě Slovensko a Podkarpatskou Rus a podle sčítání lidu roku 1921 v něm žilo 13 410 750 obyvatel. Současné Česko má méně než poloviční rozlohu, a podle sčítání lidu z roku 2012 v něm žije 10 505 445 obyvatel. A že 600 tisíc je „trochu“ jiné procento z 10 milionů a 13 milionů, to ví každé dítko školou povinné. No, a kdyby se ještě porovnala tehdejší a dnešní demografická křivka ohledně podílu práceschopného obyvatelstva – no, tady už nechci ani domýšlet.

To, že tento problém začínají řešit poslanci, je tedy naprosto logické. Spíše by mne vyděsil opak. Bohužel – už průběh rozpravy ve mne příliš optimismu nevyvolává. Téma totiž otevřela opozice, konkrétně komunističtí poslanci. Nebojím se říci, že vládní kolegové poněkud zaspali, a chtějí-li si zachovat důvěru občanů, měli by to v nejbližších dnech urychleně napravit a nenechat komunisty, aby si toto téma „přivlastnili“. Jsem přitom ráda, že se v tomto směru začínají dělat první kroky.

Nepoučitelnost a cynismus pravice

Ovšem doslova ze židle mne zvedly výroky pravicových poslanců. Ti opravdu, řečeno s klasikem „nic starého nezapomněli a nic nového se nenaučili“.

Podle Miroslava Kalouska (TOP 09) se vlastně nic tak hrozného neděje, protože, cituji: „objektivního faktu, kolik lidí je bez práce, je tady také šetření EU, podle něhož jsme na čtvrtém nejnižším místě nezaměstnanosti a čtvrtí nejméně problémoví.“ K tomu pan Kalousek ještě dodal, že „se u nás hlavně rozevírají nůžky mezi těmi, co chtějí skutečně pracovat a mezi těmi, co chtějí být nezaměstnaní, kteří se se spokojí jen s tím, že budou chodit na brigády, nebo pracovat načerno.“

Poslanec Zbyněk Stanjura (ODS) by zase rád „znovuzavedl veřejnou službu, aby lidé neztráceli své pracovní návyky“.

Přiznávám, že tolik cynismu pohromadě jsem ještě neviděla. Možná je to přitom tím, že jsem na rozdíl od pánů Kalouska a Stanjury s nezaměstnanými spoluobčany často v kontaktu, a vidím tak jejich situaci reálněji. Respektive na rozdíl od obou pánů reálně.

"Veřejná služba" pana Stanjury. K čemu?

Začněme tou tolikrát omílanou „prací na černo“. Absolutní většina lidí ji neupřednostňuje před legálním zaměstnáním. Z pohledu takového „zaměstnance“ jde vždy o tu horší variantu. Je sice hezké, že za něj stát platí povinné odvody, ale na tom ušetří pouze „zaměstnavatel“. Již pouhá chřipka ovšem pro dotyčného zaměstnance katastrofou.

A může být hůř. Setkala jsem se například s případem, kdy takový „černý zaměstnanec“ havaroval se stavebním strojem a způsobil statisícovou škodu. Nepřála bych nikomu zažít ty problémy, které potom měl. A proč ti lidé tedy pracují „načerno“? To myslím vysvětlil právě onen zmíněný nešťastník, a to tak, že to snad pochopí i pan Kalousek. Řekl doslova: „Šéf mi řekl, že musím zůstat na pracáku. A ber, nebo nech – mám tu další tři, co by s tím chtěli jezdit a kterým to nevadí. A já musím uživit rodinu“.

Dále skutečně nevím, k čemu má pomoci „veřejná služba“ pana Stanjury. Ono totiž udržet si pracovní návyky je jedna věc, a udržet si kvalifikaci věc druhá. A jak si udrží kvalifikaci třeba propuštěný sklářský mistr, který zametá ulice?

Tvrdit potom, že není důvod k panice, protože některé země jsou na tom hůř, je jednak vůči lidem ohroženým chudobou cynické, ale hlavně nesmyslné. Vždy se totiž najde někdo, kdo je na tom momentálně hůře, než vy. Když budeme argumentovat ad absurdum, tak třeba nevinně odsouzený na doživotí na tom vůbec není špatně, protože v jiných zemích by dostal trest smrti. Ale co je nejpodstatnější – lidé po dlouhých pěti letech krize chtějí slyšet ne kdo je na tom hůře, ale kdy bude lépe.

Nezaměstnanosti totiž ubude v momentě, kdy začnou vznikat nová pracovní místa. Ta přitom nevzniknou ani nějakou deklarací, ani veřejnými pracemi a dalšími blazeovanými „knížecími“ radami, která se tak zamlouvají ODS a TOP 09.

Existuje celá řada kroků, které pomohou vytvořit pracovní místa. Ty můžeme vnímat jako „levicové“ (daňové prázdniny, dotace, ekonomická diplomacie a podpora průmyslu) nebo „pravicové“ (zjednodušení daní, snížení administrativy). Historickým úkolem této vlády je připravit z nich vyvážený mix, který nepoškodí státní pokladnu a nastartuje ekonomický růst. Abychom zase po dlouhé době slyšeli dobré zprávy…