Z tendru na dostavbu jaderného bloku v Dukovanech byla vyřazena společnost ROSATOM, která by pravděpodobně byla schopná nový jaderný zdroj za akceptovatelnou cenu postavit. Mezi zbývajícími zájemci je korejská společnost KHNP, která nemá licencovaný blok o výkonu do 1200 MW a nesplňuje tedy požadavky vlády. Ve stejné situaci je francouzská společnost EDF, která by nabízenou technologii pro dostavbu pátého bloku Dukovan odvozovala od reaktoru EPR 1650 MW, ale takový reaktor dosud není vyzkoušený v praxi, nemá licenci ani referenční stavbu. Třetí zájemce o dostavbu, americká společnost Westinghouse, by sice požadavky na licencovaný vyzkoušený blok splňoval, podle všeho ale již nějakou dobu není v takové finanční kondici, aby tuto stavbu za nabízenou cenu (pokud vůbec) realizoval. Vzpomeňme si na jeho projekt v Jižní Karolíně, který zkrachoval po prostavění devíti miliard amerických dolarů, navíc na domovském území firmy, nikoli 6 tisíc kilometrů od jeho hranic.

V této situaci by mělo dojít k otevřené diskuzi, zda je Česká republika (případně ve formátu V4) schopna vývoje vlastního komerčního jaderného energetického zařízení generace III+ a kolik by takový vývoj se státní podporou stál.

Zkušenosti s provozováním jaderných zařízení v tuzemsku máme a naše jaderné elektrárny se také v řadě parametrů řadí mezi světovou špičku. Z hlediska vývoje se tato varianta zdá nejekonomičtější:

• využití výchozí technologie, s níž už máme provozní zkušenosti (vodou chlazený i moderovaný reaktor),
• zachování konceptu osvědčeného,
• úprava zařízení, které by bylo možné díky získanému know-how zlepšit,
• posílení konceptu bezpečnostních systémů tak, aby odpovídal současným požadavkům (redundance, diverzita, aktivní i pasivní bezpečnostní systémy, aj.).

Dalšími parametry, na které je vhodné se zaměřit z pohledu dlouhodobého a bezpečného provozu, jsou: