Některé změny se údajně již připravují. Domnívám se, že půjde o řešení několika základních problémů: čím je a čím ombudsman není, jaká bude jeho budoucí funkce ve společnosti a konečně, jak bude nadále upraven vztah ombudsmana a jeho „zástupce“ .

Postavení ombudsmana je v zákoně č. 349/1999 Sb. zcela vědomě upraveno nikoliv jako obecného zastánce všelikých lidských práv, ale ochránce (ombudsman) byl povolán pouze ke kontrole nad činností a nebo nečinností orgánů veřejné správy. Tako skutečnost není všeobecně známá stále se – jak se ukázalo v nedávné volební kampani – stává zdrojem nedorozumění a problémů. Pomatuji si na údiv jednoho ze senátorů, který při nedávném slyšení kandidátů na tuto funkci byl překvapen mým sdělením, že ombudsman není ochráncem lidských práv a zřejmě to považoval za nedostatek mé kvalifikace. Ostatně publicita před nedávnými volbami ombudsmana ukázala, že ani mezi novináři a publicisty není této věci bezezbytku rozuměno.

Tento původní záměr zákonodárce byl však záhy „nabourán“ v souvislosti se vznikající a bohužel stále trvající snahou učinit z úřadu ombudsmana nikoliv pouze institut kvalifikované ochrany lidí, kteří se jinde svého práva proti orgánům veřejné moci nemohou dovolat, ale jakýsi „sběrný“ orgán vykonávající všelijaké úkoly, které k nám členství v EU přináší. Tak již v r. 2006 se ombudsman stal (přes nesouhlas tehdejšího ombudsmana dr. Motejla) tzv. národním preventivním mechanismem na základě Opčního protokolu k Úmluvě o zabránění mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení. To představuje kontroly v zařízeních, kde jsou lidé omezeni na svobodě (věznice, policejní cely) nebo kde jsou umístěni lidé sice zcela svobodní, ale závislí na poskytované péči (psychiatrické léčebny, dětské domovy). Po přijetí antidiskriminačního zákona bylo ombudsmanovi (opět přes jeho výhrady) svěřena působnost „equality body“, tedy strážce dodržování principu rovného zacházení. Konečně od r. 2011 mu byla na základě tzv. návratové směrnice svěřena působnost monitorovat průběh vyhošťování cizinců z území ČR, což znamená zabývat se stížnostmi vyhošťovaných a doprovázet je až do místa jejich vyhoštění.

V poslední době se zdá, že úřad ombudsmana bude (předcházející ombudsman dr. Varvařovský s tím zásadně nesouhlasil) pověřen nezávislým dohledem nad dodržováním práv osob se zdravotním postižením, což by ovšem znamenalo zásadní změny nejen v personálním stavu Kanceláře, ale asi i změny v sídle úřadu (do stávající budovy se prostě nevejdeme), představíme-li si, že jen osob, které u nás pobírají příspěvek na péči je asi 350.000) .

Tato „nafukování“ původně nezamýšlených práv a povinností ombudsmana vede ke dvěma důsledkům. Jednak se těmito novými pravomocemi ombudsman stává v rozporu s původními záměry, ochráncem obecných lidských práv (pokud jde např. o ochranu před diskriminací nebo dozorem v místech, kde jsou lidé omezeni na svobodě – což jistě není původně zamýšlená kontrola veřejné správy), ale děje se tak ve velmi omezují míře mající až paradoxní důsledky: tam, kde jsou někdy porušena práva jedné osoby, ombudsman zasahovat může, ale tam, kde jsou porušována práva všech, tak učinit nesmí. Přiklad z poslední doby: kdyby se Česká pošta dopustila např. diskriminačního jednání (kdyby např. zveřejnila inzerát o tom, že hledá „pracovnici do 30. let“ a diskriminovala by tak jiné žadatele z důvodu věku), mohl by ombudsman ve prospěch jediného diskriminovaného zasáhnout. Pokud však tatáž instituce zachází zvláštně s právy prakticky všech zaměstnanců (zvyšování požadavků na doplňkový prodej dalších a dalších komodit, za což doručovatelům není paradoxně zvyšován plat podle úspěchů, ale naopak snižován původní plat v případě neúspěchu), ombudsman se věcí zabývat nemůže – Česká pošta není součást veřejné správy, tedy není v „kompetenci“ ombudsmana…