A to pěkně „od shora až dolů“: od předsedy vlády, několika ministrů, přes nejrůznější veřejně činné osoby, publicisty až po účastníky nebo klienty sociálních sítí. Věc ovšem zdaleka není uzavřena, mnohé publicity se ještě dočkáme, ale již dnes je možné zamyslet se nad celou záležitostí z hlediska několika zobecňujících poznatků, které o našem právu, veřejném mínění a vůbec o stavu našeho veřejného prostoru vypovídají více, než nám bude milé.

Velmi častou námitkou, se kterou se setkávali zpravidla „laičtí“ účastníci nejrůznějších diskusí v této věci bylo tvrzení, že lidé o věci vědí málo, resp. že existují nějaké jiné závažné a celou záležitost determinující informace, o kterých „lid obecný“ nemá ponětí. A proto snad ani nemá ani právo na vyjadřování jakýchkoliv, natož pak silných názorů.

Může být, ale pak je třeba počítat se zásadní námitkou: o čem vlastně lidé vědí dost na to, aby byli „oprávněni“ se vyjadřovat? O politice vědí to, co jim sdělili media (sami se aktivně politického života neúčastní), činnost zákonodárných sborů je posuzována podle obsazenosti poslaneckých lavic nebo podle cen v parlamentní restauraci, o dění na Ukrajině mluvíme často podle toho, co bylo sděleno, že si máme myslet o Putinovi. Nemyslím, že by názory vyslovované na základě těch „informací“ byly bez významu. Naopak, jsou pro veřejné mínění velmi podstatné a dokonce rozhodující, jen chci vyslovit názor, že opodstatněnost a respektuhodnost vyslovovaných mínění není v současném informačním světě přímo závislá na hloubce znalostí o věci, k níž je vyjadřováno. Opak by totiž znamenal, že jen velmi málo lidí by mělo „právo“ se relevantně vyslovovat k čemukoliv…

Ale lze vůbec připustit, aby v otevřené společnosti a dokonce snad i v právním státě bylo možné, aby několik zasvěcenců s významným pomrkáváním sdělovalo veřejnosti že o věci, která je předmětem intenzivního veřejného zájmu, oni vědí to podstatné a rozhodující, což však lidu obecnému nesmí být z důvodů nejrůznějších sděleno, proto diskuse a názory nezasvěcených jsou bez významu? Není takový názor nebezpečný pro relevanci veřejného mínění, bez kterého se formulace demokratické politiky neobejde? Není to cesta k degradaci názorů lidí? Chápu povinnost mlčenlivosti, ale přece jenom: není správnější názor, že došlo-li k přehmatům proč o nich nehovořit?

Ovšem požadavek na další podrobné informace o celé záležitosti, které by odstranily pochybnosti, naopak úzce souvisí se zásadním právním problémem: co vlastně vůbec legálně může být v této věci zveřejněno? Ve skutečnosti, která by respektovala právní stát, bychom totiž měli vědět ještě méně! Nežijeme snad v právním státě, ve kterém osobnostní práva, především právo na soukromí těch, kteří se nedopouštějí protiprávního jednání, musí být bezpodmínečně chráněna?