Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegové, vážení kolegové, Národní plán obnovy, na jehož projednání nemáme v tuto chvíli dost času, má obnovit naši zemi a posunout ji dál. Místo toho ji však ukládá symbolicky do nálevu a konzervuje.

Chtěla bych vás seznámit s důvody, proč se domnívám, že plán je neefektivní a jeho jednotlivé kapitoly diskutabilní. Od září roku 2020 cirkuluje řada návrhů, v prvních verzích se dokonce ani neuváděly částky a popisy jednotlivých oblastí byly úsporné a často dost obecné. Jde celkem o částku 170 miliard českých korun. 70 % těchto prostředků musí být vyčerpáno do roku 2022, zbylých 30 % do roku 2023. Proplácení bude probíhat do roku 2026. Návrh Národního plánu obnovy obsahuje řadu nic neříkajících výroků. To teď nemluvím o alibisticky zařazené kategorii Překážky a rizika, která se objevuje ve všech komponentách. Působí to, jako by si vláda myla ruce, když píše u téměř každého cílem, že rizikem je například nedostatečná implementace recyklačních závazků vyplývajících z nově přijaté legislativy, což je obsaženo v komponentě 2.7 Cirkulární ekonomika.

Kde se však mohou občané dočíst, jak a nejlíp i konkrétně chce tyto překážky vláda překonávat? Jak je možné, že finanční rámce jednotlivých oblastí plánu jsou odbyté? Proč nevíme, jakou metodikou jste dospěli k těmto číslům? K žádné z těchto jednotlivých komponent nemáme podrobnější čísla, tabulky, modely, ani predikce. Je třeba rozklíčovat jednotlivé položky, a to nejen pro nás daňové poplatníky, ale především pro Evropskou komisi, která bude plán schvalovat. Co se týče diskuse nad tímto plánem, i zde Česká republika výrazně pokulhává za svými sousedy. Na Slovensku s občany ministři reálně debatují, dokonce se pořádají on-line diskuse Diskutujme s ministry o plánu obnovy. A zcela záměrně uvádím příklad Slovenska, abyste nám nemohli opět argumentovat tím, že hovoříme o příkladech z Německa a Rakouska a oni jsou dál. Slovensko je náš nejbližší soused, sdílíme řadu charakteristik. Také tam mají vysoká čísla nakažených a umírajících s covidem. Dokonce tam řešili i politickou a ústavněprávní krizi. Přesto si našli jejich ministři čas na své občany, aby s nimi probrali, jak mohou využít tuto neopakovatelnou příležitost.

No a pak jsme se na minulém jednání, kdy bylo zahájeno projednávání tohoto Národního plánu obnovy, dozvěděli od pana ministra Havlíčka, že existují oficiální webové stránky. Když jsem si však dělala přípravu k tomuto bodu, nikde o tomto webu nebyla ani zmínka. Není o něm nic řečeno ani na stránkách Úřadu vlády a to mi tedy nedává smysl. A těch domén, kolik tam funguje... Je jich asi osm, jsem napočítala.

A teď k samotnému plánu obnovy. Plán Evropské komise počítá se dvěma vlajkovými loděmi, které budou plout rozbouřenými vodami postcovidové Evropy. Je to digitalizace a zelená tranzice, tedy přechod od uhlíkové ekonomiky k bezuhlíkové. Komise sice stanovuje minimální procenta pro tyto priority, zároveň ale říká, že mají být obsaženy v určité míře ve všech oblastech plánu obnovy bez ohledu na to, čeho se týkají. A co český plán? Úroveň plnění zelené agendy je u 13 oblastí z celkových 25 čistých nula procent, úroveň splnění digitální agendy je u 11 oblastí z celkových 25 opět čistých nula procent. Chybí nám podle mě entuziasmus do těchto změn, zvláště těch tzv. zelených, ekologických, enviromentálně šetrných. Místo toho se dozvídáme od představitelů Ministerstva průmyslu a obchodu, konkrétně náměstkyně Jirotkové, že zelená transformace bude bolestivá. Ano, bude to složité. A s takovým nicneříkajícím plánem obnovy asi i těžké a dvojnásob těžké. Abych ovšem nebyla pouze kritická. Je pravdou, že např. komponenta 2.4 Rozvoj čisté mobility přece jen obsahuje na rozdíl od jiných komponent poměrně konkrétní cíle a závazky.

Teď bych se ještě zaměřila na některé body konkrétněji. Recyklace. Hovoří se však o recyklacích dost obecně. Cirkulárně se neopakuje jenom pojem cirkulární ekonomika, ale jen v několika oblastech chceme více recyklovat komunální odpady, vodu a zdravotnický materiál. Jak jsme na tom ale s recyklacemi dalších materiálů? Čeká nás jich celá řada - stavební materiál, fotovoltaické panely. Měli bychom se nad tím specifičtěji zamyslet.

Protikorupční plány korupční vlády. Proč máme v národním plánu priority, které už dávno mohl Andrej Babiš prosadit? Je téměř osm let ve vládě a výsledek jeho protikorupčních aktivit je, že jeho již v pořadí druhá vláda si dá do plánu zaměřeného převážně na zelenou a digitální ekonomiku - cituji "přijetí zákona o ochraně oznamovatelů a souvisejícího změnového zákona". To má být snad nějaký vtip? Vláda ve svém návrhu dále uznává: V současné době nejsou oznamovatelé protiprávních jednání v pracovním kontextu dostatečně chráněni proti odvetným opatřením. Po všech těch kontroverzních nákupech během nouzových stavů budeme v Česku pár takových oznamovatelů korupce potřebovat ochránit asi co nejvíc.

Zdravotnictví. V další části se Národní plán obnovy věnuje i zdravotnictví. Ačkoli plně kvituji snahu podpořit a rozvíjet naše nemocnice a lékaře, domnívám se, že by bylo lepší zaměřit se na modernizování našeho léta fungujícího systému, namísto např. vybudování českého onkologického institutu, což by asi byla velká betonová kostka uprostřed zelené louky. Této plánované výstavbě navíc chybí provázanost a konkrétně vypracovaný návrh, kdo bude třeba v institutu pracovat, co se stane s nemocnými pacienty po vyšetření, kde se budou léčit. Nebylo by lepší finančně podpořit např. Masarykův onkologický ústav, který má již pevně vybudované zázemí a síť lékařů? Centralizace omezí dostupnost průměrným lidem. Kdo bude rozhodovat o tom, kteří pacienti se budou léčit ve fakultních nemocnicích, a kdo ve vysněném monster onkologickém centru? Konzultovalo se to i s odbornými společnostmi? Nehledě na skutečnost, že v Národním plánu obnovy naprosto chybí podpora pro odvětví stomatologie a pediatrie. Je ovšem zajímavé, kolik prostoru se dostalo hematoonkologii, tedy oboru již bývalého ministra zdravotnictví. Česká republika drží prvenství v rakovině tlustého střeva, ale o tomto problému zde není ani jedna zmínka. Vůbec si nedovoluji zpochybňovat jednotlivé medicínské obory a už v žádném případě nálepkovat jenom proto, že se jim věnuje určitý politický nominant. Chybí nám však jasná metoda, proč jeden obor dostal více prostoru, zatímco jiný neméně důležitý ne.