Kdybych měl tu možnost, určitě bych se pokusil na něj podat příslušnou žalobu – ne s apriorní jistotou, že je president vinen, ale s vážným podezřením, že tomu tak může být a s připraveností plně respektovat (svým způsobem s ulehčením) i zprošťující rozsudek. To je tedy, domnívám se, správný postup. Co je postupem špatným? Další změna Ústavy! A co je postupem nejhorším? Rychlá změna Ústavy! (jak navrhuje např. Josef Kopecký v komentáři „Sobotka běží o život. Nechce ČSSD přimknout k Zemanovi“ – iDnes.cz, 24.7.2013) Nemyslím, že odpovědí Parlamentu na současné jednání presidenta má být omezení jeho pravomocí, zpřesňování lhůt, atd. Co je na takovém postupu tím nejnebezpečnějším? To, že aktuální většina by si tak měnila pravidla hry – tedy Ústavu – pro sebe sama, což je prakticky vždy účelové. A účelové zacházení s Ústavou je špatným zacházením. Na druhé straně, zcela nepochybně bych doporučil návrat volby presidenta do rukou Parlamentu.

V rámci tvorby naší Ústavy navrhoval prof. Vojtěch Cepl, aby součástí čl. 9 byl také odstavec, který by říkal, že Ústava je po 30 let neměnná. Můžeme jen litovat, že takové ustanovení nebylo přijato. Prakticky jakákoli změna, kterou byla v uplynulých dvaceti letech Ústava mrzačena, byla motivována usnadněním situace pro aktuální většinu. Snad nejtypičtějším příkladem je zjednodušení rozpuštění Poslanecké sněmovny přijaté na podzim 2009. Hanebné! Nejlépe ukážeme, co je na jednoduchosti vládnutí špatného, když si uvědomíme, že nejsnadněji se vládne tyranům – naopak tam, kde vládne zákon (a nikoli vůle), je vláda „komplikována“ pojistkami, pověstným systémem „brzd a protivah“, apod. Každé jedno odstranění zábran nás vzdaluje vládě zákona a přibližuje tyranii, byť to tak v daném okamžiku nevypadá.

Na druhé straně jistě nelze vyloučit, že i Ústavu lze vylepšit. Nesmí tak však být činěno z účelových, ale z principiálních důvodů (což jistě nezaručuje, ale zvyšuje šanci, že skutečně půjde o prospěšnou změnu...). Aby byla maximalizována pravděpodobnost, že úprava Ústavy je navrhována z těch správných pohnutek, je nezbytné zajistit, aby aktuální většina prostě nemohla měnit Ústavu ve svůj prospěch. Byl bych tedy příznivcem takové úpravy, která by pravila, že každá změna Ústavy musí být přijata dvakrát, přičemž mezi oběma „koly“ musí proběhnout volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu. Toto opatření by šlo pak ještě zesílit tím, že by změna vešla v platnost až po ještě jedněch volbách do Poslanecké sněmovny. Ale nic se nemá přehánět, že? Já sám bych ale, přiznávám, pro takový návrh zvedl všechny končetiny. Legitimita demokratické vlády stojí a padá s přesvědčením, že „Některé lidi lze klamat po všechen čas, všechny lidi lze klamat po nějaký čas, ale všechny lidi po všechen čas klamat nelze.“ (A. Lincoln) Tak by zákony neměly být přijímány v důsledku náhlého poryvu nálad veřejnosti ani aktuální parlamentní většiny – byť by byl takový poryv sebesilnější. Vždyť „všechny lidi lze klamat po nějaký čas“! Důkladná rozprava a uvážlivý přístup nezaručuje, ale zvyšuje šanci, že přijatý zákon skutečně odráží přesvědčení společenství o tom, jak nejlépe tady a teď chránit svobodu a prosazovat spravedlnost. V případě Ústavy to pak platí násobně a navržené dvojí hlasování a odklad platnosti nutí k žádoucímu opakovanému promýšlení předložené změny.

Než bych však takto konzervoval, navrhoval bych učinit dva kroky: odstranit všechny ty účelově zavedené změny, čili vrátit se ke znění Ústavy platnému k 1. lednu 1993; přidat ustanovení o rozpočtu a daních, totiž aby pro přijetí deficitního rozpočtu a pro zvýšení jakékoli daně či zavedení daně nové byla požadována kvalifikovaná (např. 3/5) většina, zatímco pro přijetí vyrovnaného či přebytkového rozpočtu, resp. pro snížení nebo zrušení jakékoli daně stačila většina prostá.

Napsal jsem dva kroky, ale myslel jsem tři – ten třetí je však asi ještě více pouhým přáním, než ty dva předchozí (a to je co říct!). Inspiroval bych se Maďarskem. Konkrétně mám na mysli ustanovení, podle kterého stát, cituji „chrání stav manželský, pojímaný jako manželské spojení muže a ženy, založené na jejich dobrovolném souhlasu“, přijaté v rámci nedávné úpravy Ústavy Maďarska, tedy tzv. Čtvrtého dodatku, vycházející z přirozeného práva, z vědomí dané a neměnné přirozenosti člověka.

V každém případě však, pokud budeme vždy, když se nám hra nelíbí, „řešit“ svoji nespokojenost změnou pravidel hry, nikdy nic pořádně nedohrajeme – natož abychom něco vyhráli.