Tragické vyústění tzv. boje o charakter republiky, boje o Lidový dům., boje o zachování demokracie, boje za zastavení prvního komunistického pokusu o tehdy ještě leninskou sovětizaci první Československé republiky vedlo k značnému oslabení síly, kterou demokratická levice vládla ještě květnu 1920. Zasáhl a těžce poznamenal obě dvě sociální demokracie: československou i německou. Projevil se i na směřování národně socialistické strany a hodnotově a ideově vedl k oslabení původně levicového směřování také významné části Hradu; asi nejcitelněji v době vlády panské koalice. Postupná konsolidace socialistické české levice, v případě československé sociální demokracie spojovaná s Antonínem Hamplem, v případě strany národních socialistů s klíčovým místopředsedou Edvardem Benešem a v případě německé sociální demokracie nejpravděpodobněji s předsedou Ludwigem Czechem a generálním tajemníkem Siegfriedem Taubem, vedla k smíchovskému sociálně demokratickému sjednocovacímu sjezdu v lednu 1928 a publikování klíčových prvorepublikových dokumentů českých socialistických stran – Stivínova a Benešova programu – na počátku třicátých let minulého století. Podceňovat – na druhé straně zatím nejspíš jen dohadovat – nelze ani vliv a autoritu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka; míru a dosah jeho působení asi nejzřetelněji modelově nepřímo naznačuje průběh a dosah hlubušské porady v mezním září 1920.

Neméně dramaticky se vyvíjela situace v komunistickém hnutí. Těžká Leninova nemoc a posléze i dlouhé umírání a úlevná smrt uvolnily prostor – i na nátlak Moskvy – generaci prvních stalinistů, dogmatiků a sektářů. Vynucený Šmeralův odchod z Prahy r. 1926 a postupný nástup zkázonosné politiky „třída proti třídě" zahnaly nadlouho reformní křídlo ze stranické scény a ukončily také Masarykovy a Benešovy úvahy o KSČ jako možném koaličním vládním partnerovi. Hnutí rychle spělo k vyhrocené vnitřní krizi, která se zejména v první polovině třicátých let, která byla také prvními lety působení Gottwaldova vedení, stala více či méně setrvalým stavem československé sekce Kominterny. Vztahy obou křídel československé prvorepublikové levice byly nejméně na bodu mrazu.

Probuzení znamenala až velká hospodářská krize a postupný nástup fašismu a krajní pravice vůbec v Evropě i ve světě. Znovu se začaly obnovovat vztahy mezi oběma Internacionálami a vnitrolevicový dialog posílila celá řada protiválečných antifašisticky orientovaných kongresů. Nástup vlád Lidových front našel v První republice svůj odraz v navázání diplomatických styků se sovětovým Ruskem a posléze v podpisu spojenecké smlouvy Praha – Paříž – Moskva v r. 1935. Země sovětů bez ohledu na stalinské zločiny se stala – s plným vědomím Masarykovým i Benešovým – spojencem. Na půdě organizací, podporujících boj španělských demokratů s Frankovými pučisty, i na mnoha jiných shromážděních se znovu začali stýkat komunisté, čeští i němečtí sociální demokraté a českoslovenští socialisté. Boj s Hitlerem a Henleinem a práce na obraně republiky, které s tím souvisely, zaštítěny prezidentem Budovatelem, se ještě dále upevnil v bolestném čase mnichovské krize a následně i mnichovského diktátu. Nastal krátký čas jepičí Druhé republiky.