Před dvěma lety jste mě možná mnozí podporovali proto, že jsem byl v kritické chvíli nositelem naděje na přežití, a dali jste mi tak trochu bianco šek, ať s tím tedy zkusím něco udělat. Nyní jsem měl z průběhu jednotlivých regionálních sněmů a z diskusí se členy pocit, že už jasně víte, že politika, kterou děláme, má srozumitelné cíle, sleduje promyšlenou strategii, přináší první výsledky a může vést k volebnímu vítězství. A že tomu i věříte.

Tato důvěra je pro mne mimořádně posilující a motivující a bez ní bych zde před Vámi nestál. Protože kdo nedokáže přesvědčit členy vlastní strany, ten nemůže přesvědčit voliče. To není politologická poučka, to je pravidlo politické praxe.

Dovolte mi, abych začal takovým příběhem ze života, který by se komukoli z nás mohl stát už příští rok. Představme si, že budu chtít jít večer s přáteli do hospody na pivo. (Ano, i já občas něco takového udělám.) Mám na to čas, chtěl jsem sice ještě pokácet starý strom na své zahradě, ale nesmím, protože o tom už rozhoduje stát. Odešli už i kontroloři, kteří proti mé vůli vnikli do mého bytu, aby zkontrolovali, čím topím v kamnech. Tak jdu tedy na to pivo.

Ve své obci ovšem už nemohu, hospoda tu byla zrušena, její majitel už ji pro všechny předpisy a nařízení nedokázal udržet a zavřel ji. Musím tedy do sousední vsi. Jdu samozřejmě předpisově ustrojen, protože vláda mi nařídila, že moje oblečení musí obsahovat reflexní prvky – uniformy přijdou teprve v další fázi. V hospodě mě žádní přátelé nečekají, nemají reflexní prvky, a navíc jsou kuřáci a nebudou sedět večer v hospodě, kde si nemohou zapálit.

Mohu si dát limonádu, z nařízení Sobotkovy vlády je povinně levnější než pivo. Pokud ovšem pojede elektronická pokladna s on-line připojením – hostinský se jinak bojí mi něco vydat, kontrol je v poslední době více než zákazníků. Chtěl bych se najíst, když jsem tam tak sám, ale hostinský mi nemá co nabídnout – včera byl svátek a to stát zakázal prodávat a nakupovat, tak to ani nemá z čeho uvařit. Tak sedím v hospodě sám nad limonádou a poslouchám nejmenovanou rozhlasovou stanici, kde zrovna pějí ódy na současného ministra financí, který ji náhodou vlastní. Možná to někomu připadá jako krásná představa – jídlo škodí, kouření ještě více, pivo taky, s kamarády bychom ještě nadávali na vládu, a tak takto máme díky vládě zdravý život a zdravé myšlenky. Mně to ale jako lákavá představa nepřipadá. Naopak bych si nad tou limonádou nejspíše nostalgicky vzpomněl na to, jaké to bylo svobodné a normální za vlády ODS, i když jsme na ni tehdy nadávali.