Tak především, republika potřebuje dělnou a většinovou vládu. A ta vláda se zatím nerýsuje. Ten, kdo by byl ochoten jít do vlády – T. Okamura se svou obskurní stranou SPD – je těžko akceptovatelný pro A. Babiše, pokud ten chce být se svým hnutím ANO součástí mainstreamu evropské politiky.

Společná vláda miliardáře – v očích politických špiček i veřejného mínění v Evropě – oligarchy a xenofobního populisty – by pochopitelně silně poškodila mezinárodní obraz České republiky, především v EU, která je kromě jiného postavená také na sdílení společných hodnot.

Další strana, tedy skutečná strana, ODS, se alespoň v prvním kole jednání ani nesnaží předstírat, že by o vládu s účastí ANO a pod předsednictvím obviněného A. Babiše stála. A třetí stranou, která by na to měla sílu a méně již i hlasy, jsou Piráti, ale ti se do vlády také nehrnou, protože vidí, jak dopadli podobně rychle zformované politické subjekty typu Zelených a Věcí veřejných v minulosti. V zásadě se ještě v průběhu období rozpadly pro přílišnou heterogennost.

V případě Okamury a Pirátů by však stejně ještě jeden poslanec z opačného tábora při hlasování ve sněmovně o důvěře chyběl. Takže žádná stabilní většina ani s těmito dvěma stranami – nestranami a hnutím ANO by vlastně nemohla vzniknout.

Jiná možnost je zapojení dvou dosavadních koaličních stran, tedy sociální demokracie a lidovců, do vlády. Společně by hnutí ANO, sociální demokraté a lidovci měli 103 mandátů. To není žádná sláva, ale k vládnutí by to mohlo stačit.

Dvě koaliční strany by však musely mít společně rovnocenné postavení ve vládě s hnutím ANO, protože osobní moc A. Babiše, vyplývající z jeho vlastně neomezených financí a z vlastnictví mediálního impéria, je prostě obrovská. Těžko si umím představit, že by A. Babiš měl v rukou po sestavení vlády také silová ministerstva typu vnitra, spravedlnosti a financí. Alespoň dvě z nich musí v rámci zajištění zpětné vazby přepustit svým koaličním partnerům. Pokud bude chtít být úplně seriózní, musí přepustit všechna tři.

Sociální demokracie a jmenovitě jejích 15 poslanců až na výjimky není právě připraveno na opoziční roli. Poslaneckému klubu totiž opět až na výjimky chybí velcí řečníci, kterými strana ve sněmovně disponovala v letech 2006 - 2010. Pokud by se k tomu ještě změnil jednací řád PS, byli by poslanci ČSSD jen velmi špatně viditelní.

A řekněme si upřímně, že pozornost v plnění opoziční role ve sněmovně strhnou spíše Piráti a Okamura sa svými lidmi a se svým radikálním a neotřelým slovnikem nežli tradiční strany. V jedovatých útocích na Babiše bude nepochybně pokračovat také M. Kalousek. Pokud ČSSD nebude viditelná, a ona může být viditelná jen ve vládě přes své nové představitele, nemusí se z dnešních sedmi procent voličské podpory vůbec dostat. Dokonce si myslím, že síly setrvačnosti budou působit tak silně, že dojde k dalšímu poklesu její voličské podpory, což se může nepříjemně projevit především příští rok v komunálních volbách. Ten pokles podpory veřejnosti je potřeba zastavit činy, a nikoli odevzdaným odchodem do opozice, což znamená de facto předání politické iniciativy stranám typu Pirátů a SPD.