Oxidy uhlíku se na hemoglobin v krvi váží až 200krát rychleji než kyslík. Řeč je o CO – oxidu uhelnatém, který produkují všechny plynové karmy a další spotřebiče, a ohroženi tak jsou potencionálně všichni, kteří se pohybují v prostorách, kde se podobné zařízení nachází. Proto je s problémem začít co nejdřív něco dělat.

Tichý zabiják CO si každoročně v České republice vyžádá až 150 lidských životů a přibližně desetkrát tolik lidí skončí v péči lékařů. Ne vždy se takoví lidi podaří zcela úspěšně vyléčit z otravy organismu, často si pacienti odnášejí trvalé následky.

Typický případ mi připomněla v dopise paní Jana Morávková, kamarádka studentky zemědělské univerzity, která po otravě CO v malém pražském bytě zemřela i přes veškerou péči lékařů letos na jaře. Paní Morávková se v dopise ptá, zda by nemohla být legislativně zakotvena povinnost detektorů CO v každém bytě, kde se plynové spotřebiče používají. Na první pohled se zdá toto řešení být snadné, museli bychom je ale lidem nařídit. Takový proces ovšem v sobě skrývá spletitou síť povinností.

Osobně bych začala osvětou. Ostatně, i tento článek má být její součástí. Nejsnadnější a nejlacinější opatření máme všichni na dosah – větrat často prostory s plynovými spotřebiči. Přesto, že jsme si nebezpečí otravy CO všichni vědomi, málokdo pomýšlí na to, že by se tragická událost mohla stát právě jemu.

Ani instalace detektorů ale nemusí být samospasitelná. Pokud dnes lidé pravidelně nevětrají, je otázka, zda s vědomím povinně instalovaného detektoru CO nad hlavou, nebudou uchlácholeni ještě více. Co se ale stane, když detektor nebude správně udržován, když bude nefunkční?

Nařízení legislativně účinného opatření tedy není od věci. Pokud by taková norma zaváděla povinnost pro vlastníky podobných plynových zařízení, aby je podrobovali pravidelné kontrole revizních techniků, nebyla bych proti. Pokud by to zachránilo 150 životů ročně a pomohlo dalším stovkám lidí, nebyla bych ani proti povinnosti instalovat v každé místnosti, kde je umístěno plynové zařízení, bezpečnostní detektor CO.

Cena nejlevnějšího detektoru se pohybuje kolem 500 korun. Mnoho lidí přitom utratí každý měsíc daleko více za alkohol, cigarety nebo třeba i kávu. Detektor si navíc pořizujeme jednorázově, investice to tedy není nijak závratná.

Co se týče samotné legislativy, je možné se inspirovat vyhláškou č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, která stanovila povinnost instalovat detektory kouře v každém novém či rekonstruovaném domě. Problém je, že nebezpečné jsou zejména starší typy plynových průtokových ohřívačů ve starších činžovních domech.

Povinnost mít detektory by tak musela být stanovena pro všechny vlastníky, kteří používají plynová zařízení, a to v každé místnosti, kde se jednotlivé zařízení nachází. Otázkou je, jak by takováto povinnost byla kontrolována a vymáhána.

Zatím se nechci pouštět do podrobností, chtěla bych především vyvolat diskusi a udělat další kroky, a to i legislativní, k nápravě. Těch 150 lidských životů ročně určitě stojí za to, stejně jako snaha, aby se tu neopakoval tragický příběh kamarádky paní Morávkové.

Jana Pastuchová (ANO), členka výboru pro zdravotnictví PSP ČR