Český stát v čele se sociálními demokraty se projevil učebnicovou úřední impotencí a neochotou udělat cokoliv, co by náznakem hrozilo jakýmkoliv konfliktem. Stát pod vedením sociálních demokratů se totiž raději vozí po vlastních lidech, než aby se jich zastal. Nic neudělá ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, nic neudělá ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, nic neudělá předseda vlády Bohuslav Sobotka, nic neudělá Úřad mezinárodně právní ochrany dětí Zdeňka Kapitána, nic neudělají dotčené orgány státní správy a nic neudělá česká ambasáda v Norsku. Přitom Úřad mezinárodně právní ochrany dětí má to, co by paní Michaláková potřebovala, přímo ve svém názvu. Zřejmě byl tento úřad založen podle pravidla, že problému je potřeba se zbavit v názvu. Nic možná neudělá ani pan prezident Zeman, ačkoliv jeho návštěva v Norsku by mohla otevřít nejednu studánku. Každý ze jmenovaných má svůj důvod, proč nemůže dělat nic. Až na to, jak poznamenal právník Pavel Hasenkopf, že pokud tuto kauzu vezme stát za svoji, bude to státní záležitostí. Stejně jako to udělala Indie a uspěla. Proč není Česká republika jako Indie? Protože čeští sociální demokraté se bojí.  Inu, zvolili jsme si je a dobře nám tak. Koaliční partnery z vládní odpovědnosti nevyjímaje. Zvolili jsme si je, aby vhodně doplnili reprezentaci Evropské unie. Za něco se bít do prsou a dělat pravý opak, jak se teď nosí.

Nicméně zpět k věci. V našich médiích se dosud nerozebírala otázka, zda pracovníci norského orgánu péče o dítě Barnevern nespáchali svým jednáním trestný čin. Kdo čím zachází, tím také mnohdy schází. Norsko i Česká republika jsou státy kontinentální koncepce práva a stojí na podobných, ne-li stejných principech demokratického právního státu, který chová (nebo by chovat měl) úctu k základním lidským právům. Stejně tak jsme signatářskými státy Úmluvy o právech dítěte, která ve svém čl. 7 odst. 1 říká, že dítě má právo na péči svých rodičů. Sdílíme tak obecné zásady vlastní právním státům jako namátkou zásadu humanismu, kdy aplikaci právních norem vůči jejich adresátům je nutné protknout vědomím, že jde o lidské bytosti, zásadu neminem laedere, latinsky nikomu neškodit (země, které si neprošly komunistickou minulostí nebo kde komunisté vládnou, mohou mít s chápáním této zásady větší problémy), zásadu právní jistoty, kdy pokud jsou proti komukoliv podniknuty kroky s podezřením na spáchání trestného činu a tento se nepotvrdí, tyto kroky ustanou a v lepším případě neprávem stižený obdrží přiměřené zadostiučinění a v závěru i zásadu prvořadého zájmu dítěte, kdy rozhodně zájem dítěte je v přímém konfliktu se zájmem na výdělek obdržený ze státního rozpočtu na pěstounskou činnost. A v právním státě nemůže obstát, naopak může být trestně odměněn.

Co všechno víme? Proti manželům Michalákovým bylo vzneseno podezření, že (s)páchali násilnou trestnou činnost na dětech. Orgán péče o dítě zasahuje, děti odebírá a věc vyšetřuje policie. Potud v podstatě standardní postup. Policie vyšetřování uzavírá s tím, že žádné důkazy nenasvědčují tomu, že by byl spáchán jakýkoliv trestný čin, natož na dětech. Tento dokument je již veřejně znám vč. překladu. Mezitím orgán péče o dítě donutil paní Michalákovou se rozvést. Ten požadavek je nemorální sám o sobě. A teď nastává problém. Orgán péče o dítě má jiný názor než policie a spatřuje zřejmě trvající oddělení dětí od rodičů jako žádoucí. Svůj postup si nechal orgán péče o dítě na začátku kauzy posvětit soudem. Zde je druhý problém. Pokud má Barnevern aktivní legitimaci k podání návrhu soudu ohledně odebrání dětí rodičům, potom má stejnou legitimaci i k jejich vrácení a musí-li to být, prostřednictvím revizního rozhodnutí soudu. To se ale nestalo. Nemá zájem na tomto postupu norský orgán péče o dítě, nebo někteří pracovníci tohoto norského orgánu? A proč? Zahalují se mantrou, že nesmí poskytovat informace nikomu jinému, než účastníkům řízení. To je v pořádku, tak to chodí i v ČR.

Ale copak paní Michaláková jako biologický rodič a zákonný zástupce není účastníkem? Bez ohledu na to zda je či není, česká média a veřejnost by se tyto důvody dozvěděla obratem. Pokud by ve věci existovaly jakékoliv důkazy, které by svědčily proti paní Michalákové, nikdy by paní Michaláková do medializace této kauzy nešla. Na straně paní Michalákové je dle dostupných údajů čisté svědomí. Na straně norského orgánu péče o dítě čisté svědomí není. Pokud by norský systém péče o dítě pracoval normálně, i jeho chyby by bylo možno řešit během relativně krátké doby, ale nikdy v délce trvající téměř celé dětství odebraných chlapců. Též se nabízí otázka, zda norský stát rozhoduje ve věcech péče o dítě z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu, na základě informací, které mu dojdou. A zodpovídáme ji tak, že ano, rozhoduje z úřední povinnosti (učinil tak na začátku kauzy). A takovou pravomoc nepochybně má jak pro rozhodování o odebrání, tak naopak – přinejmenším má pravomoc podat návrh soudu. Jenže zodpovědní pracovníci norského orgánu péče o dítě to neudělali. Místo toho se v českých médiích objevují zprávy, že naopak pracovníci Barnevernu paní Michalákové vyhrožují. Přesné znění doporučení či výhružek ale nejspíše bude jen těžko možné opatřit.

Podle § 329 českého trestního zákoníku o zneužití pravomoci úřední osoby platí, že „úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, bude potrestána odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení pak „odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch, b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.