Předseda vlády: Počet žádostí o azyl zůstává konstatní

Navrhovatelem tohoto budu je poslanec Zdeněk Soukup, k podání informace byl vyzván předseda vlády Bohuslav Sobotka. Prosím, aby se navrhovatel a předseda vlády dohodli, kdo vystoupí s úvodním slovem. (Premiér přistoupil k mikrofonu.) Pane premiére, já bych vás poprosila, jestli se můžete dohodnout, protože je navrhovatel a vy jste byl vyzván také. Jestli na dohodě - Dobrá, tak s přednostním právem premiér. Prosím, pane premiére, máte slovo.

No, já vzhledem k tomu, že ten bod se jmenuje informace předsedy vlády o postoji k migraci a k dohodě EU s Tureckem, tak možná by pan poslanec mohl něco říci za mě v této věci, ale obávám se, že by se to nestalo nebo by se to stalo způsobem, se kterým bych možná ani nesouhlasil, takže raději bych se toho, vážené poslankyně a vážení poslanci, ujmul sám, to znamená, že bych navrhoval, abychom postupovali originálně, to znamená, že by informaci předsedy vlády o postoji k migraci a k dohodě EU s Tureckem přednesl předseda vlády na půdě Poslanecké sněmovny.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych se ve svém vystoupení soustředil zejména na faktické údaje, které dokumentují aktuální situaci v oblasti migrace v ČR a také v Evropě. Naposledy jsem zde na toto téma mluvil v březnu letošního roku po uzavření dohody EU s Tureckem. Rád bych také uvedl několik faktů, které přiblíží účinnost této dohody a také její fungování v praxi.

Nejprve tedy k aktuálním číslům, které se týkají migrace v ČR. Česká republika nadále není součástí žádné dominantní evropské migrační trasy. Počet zajištěných nelegálních migrantů je v ČR dlouhodobě nízký. Jde o řádově desítky lidí měsíčně, kteří přes naše území projíždějí do jiných cílových zemí, zpravidla do Německa. ČR tedy i nadále není cílovou zemí migrace, i nadále nejsme hlavní tranzitní zemí migrace, i nadále jsme pouze okrajovou tranzitní zemí pokud jde o ten současný migrační tok.

Na konci srpna bylo v našich detenčních zařízeních 107 osob, to znamená v zařízeních, které provozuje Ministerstvo vnitra a které slouží k detenci, bylo 107 osob. Pokud jde o složení odkud ti lidé byli: z Ukrajiny 35, z Iráku 33 a v mnohem menších počtech pak šlo o osoby z Afghánistánu - sedm. Byly tam i osoby z Vietnamu - sedm nebo třeba z Ruska.

Co se týče žádostí o azyl. Od začátku roku u nás požádalo o mezinárodní ochranu 995 osob, azyl byl do konce července udělen v případě celkem 132 žádostí. Čili opět číslo, které, myslím, dokumentuje, jak vypadá reálná situace v oblasti migračního tlaku na ČR. O azyl požádalo 995 osob, 132 osobám byl azyl udělen.

Doplňková ochrana pak byla poskytnuta ve 270 případech.

Dlouhodobě nejpočetnější skupinou žadatelů o azyl u nás zůstávají Ukrajinci. Bylo to 328 žádostí od začátku roku. S velkým odstupem pak následují žádosti lidí z Iráku, z Číny, Kuby a Sýrie.

Protože jsem požádal Ministerstvo vnitra o to, abych dostal přesná čísla, která se týkají žadatelů o azyl v České republice, po jednotlivých měsících, mám zde tedy shrnutí ke konci srpna letošního roku. A myslím si, že bude také na místě, abych zde zmínil jednotlivé počty žadatelů o azyl a také zemi, ze které tito žadatelé o azyl pocházejí.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, z Ukrajiny, jak už jsem zmínil, to je nejpočetnější skupina lidí, kteří žádají o azyl v České republice, jsou Ukrajiny. Z Ukrajiny požádalo od začátku roku o azyl 329 lidí. Pokud jde o žadatele o azyl z Iráku, tak je to výrazně menší číslo, je to 132 žadatelů. Na třetí místo v letošním roce se propracovali žadatelé z Číny o azyl, to znamená, na třetím místě jsou to Číňané, kterých požádalo o azyl od začátku roku 64. Na čtvrtém místě jsou žadatelé o azyl z Kuby, to znamená Kubánci, těch je 58. Pak jsou žadatelé ze Sýrie, Vietnamu, Arménie, Ruské federace, Gruzie. To jsou ty nejpočetněji zastoupené skupiny, pokud jde o žadatele o azyl v České republice.

Chtěl bych také připomenout, že v srpnu vláda schválila vypsání veřejné zakázky na generálního poskytovatele integračních služeb v České republice. Ministerstvo vnitra vypíše otevřené výběrové řízení, na jehož základě vybere poskytovatele těchto služeb pro nadcházející tři roky. Tímto zajistíme naplňování státního integračního programu v souladu s platným zákonem o azylu, tedy vytvoříme podmínky pro integraci všech lidí, kterým bude u nás v následujících třech letech udělen status azylanta.

Roční náklady na integrační služby odhaduje Ministerstvo vnitra na cca 137 milionů korun ročně. Většinovou část nákladů 127 milionů korun ročně pokryje Azylový migrační a integrační fond. Financování bude vázané na skutečný počet osob, kterých se tato věc bude týkat. Vláda tedy připravila kapacity pro potenciální potřebu integrovat lidi, kteří v souladu se zákonem o azylu budou mít v České republice nárok na udělení mezinárodní ochrany.

Ani poslední měsíce ovšem nepřinesly pro Českou republiku žádnou dramatickou změnu situace z hlediska jejího profilu a pozice v otázce migrace. Počet lidí, kteří k nám přicházejí žádat o azyl, je konstantní. Pohybuje se kolem sta žádostí za měsíc, to znamená zhruba sto lidí za měsíc, a více než třetina žádostí o azyl v České republice pochází od občanů Ukrajiny. Na mezinárodní ochranu má podle dosavadních statistik nárok v průměru zhruba každý sedmý žadatel.

Pokud jde o dohodu s Tureckem, jsem přesvědčený o tom, a objektivní čísla to jasně ukazují, že dohoda s Tureckem vedla k omezení nelegální migrace do Evropy. Na evropské úrovni došlo k výraznému uvolnění migračního tlaku. Týká se to zejména některých evropských států, které se potýkají s námořními migračními trasami. Česká republika dlouhodobě klade důraz na opatření, která by snížila samotný přiliv uprchlíků do Evropy. Vedle toho usilujeme o zlepšení efektivity procesu návratu pro ty z migrantů, kteří v Evropské unii nemají nárok na mezinárodní ochranu.

Součástí této naší snahy zastavit tlak nelegální migrace na Evropu byla i podpora uzavření dohody s Tureckem v březnu tohoto roku. Tu dohodu s Tureckem podpořily všechny členské země Evropské unie. Tato dohoda si od samého počátku kladla za cíl zamezit ilegální migraci a rozbít obchodní model pašeráků lidí, který řadu měsíců fungoval zejména na námořní řecko-turecké hranici. Připomenu, že tato dohoda byla přijata na jednání Evropské rady s Tureckem 18. až 20. března. Podle ní se řídí postup úřadů při zacházení s uprchlíky, kteří nelegálně přijedou z Turecka na řecké ostrovy.

Jak už jsem řekl, cílem dohody bylo omezit počet nelegálních příchodů z Turecka na území Evropské unie. Jaká jsou reálná čísla. V důsledku přijetí této dohody se v první řadě výrazně snížil počet lidí, kteří nelegálně přecházejí z Turecka do Řecka. Zatímco loni v srpnu přešlo nelegálně řecké hranice přes sto tisíc lidí, loni v srpnu sto tisíc lidí, v letošním srpnu přešlo nelegálně řecko-turecké hranice 2 800 osob. Je to tedy obrovský rozdíl. V době, kdy dohoda nefungovala, tak za měsíc srpen, za jeden měsíc v loňském létě sto tisíc lidí. V okamžiku, kdy dohoda byla uzavřena, tak za jeden měsíc v srpnu letošního roku 2 800 osob. Počet nelegálních vstupů se snížil o 97 tisíc jenom za měsíc srpen.

Za celý srpen tak překročilo hranice s Řeckem tolik lidí, kolik jich ještě počátkem roku přicházelo denně. Rád bych připomněl, že na začátku března tohoto roku Řecko hlásilo, že přijíždí až 2 500 lidí denně. Nyní se bavíme spíše o jednotlivcích nebo o desítkách.

Součástí dohody mezi Evropskou unií a Tureckem bylo i stanovení jasných pravidel, jak s příchozími do Řecka pracovat. Všichni lidé, kteří do Řecka nelegálně přijedou z Turecka, musí projít standardním procesem. Zpravidla tedy požádají o azyl. V následném řízení musí prokázat, zda splňují kritéria pro přidělení statusu azylanta. Pokud tato kritéria nesplní, mají být podle dohody navráceni do Turecka. V této části sice komplikuje naplňování dohody administrativní kapacita Řecka, ale návraty podle dohody začaly probíhat. Důležité je, že se dodržují pravidla dohody a že dále nestoupá tlak v důsledku každodenního příchodu tisíců lidí.

Chtěl bych připomenout, že tato dohoda má velký význam pro to, aby se rozbil právě onen obchodní model, se kterým pracovali pašeráci lidí, kteří získávali své klienty v Turecku. V okamžiku, kdy uprchlíci nejen ze Sýrie, ale i dalších zemí zjišťují, že poté, kdy se dostanou ilegálně z Turecka do Řecka, tak už dále nemohou volně pokračovat směrem do Evropy. V okamžiku, kdy zjišťují, že jsou zadržováni v uprchlických táborech, v okamžiku, kdy zjišťují, že mohou být vráceni do Turecka, a že jsou velmi přísně a striktně posuzovány jejich žádosti o azyl, tak logicky klesá motivace těchto lidí platit pašerákům lidí za něco, co pro ně nemá žádný praktický smysl. A tady si myslím, že byl klíčový cíl této dohody, to znamená motivovat uprchlíky, aby neplatili dále za ilegální dopravu do Řecka prostě proto, že tato cesta pro ně nebude úspěšná.

Chci také připomenout, že součástí řešení mezi Evropskou unií a Tureckem bylo také zastavení nelegální migrace na hranici mezi Makedonií a Řeckem, výrazné zpřísnění kontrol na hranicích Srbska, Chorvatska, Slovinska a Rakouska. Chci také připomenout, že to byla vláda České republiky, která během letošního roku opakovaně podpořila ochranu hranic s Makedonií tím, že tam působí naši policisté. Pomohli jsme hlídat hranice ve Slovinsku a pomáháme také hlídat vnější schengenskou hranici v Maďarsku. Takže Česká republika se prostřednictvím svých policistů podílí na posílení kontrolního režimu na hranicích, zejména na té balkánské migrační trase.

Myslím si, že dohoda s Tureckem nemůže znamenat komplexní řešení celé migrační krize. Je to jenom jeden z dílčích nástrojů k tomu, abychom snížili tlak nelegální migrace do Evropy. Důležité je, abychom přijali dlouhodobě opatření, která jednoznačně podpoří ochranu vnější schengenské hranice. Proto jsem taky rád, že v rámci Evropské unie se prosadila myšlenka, kterou Česká republika od samého počátku podporovala. My jsme od samého počátku podporovali vznik společné evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Potřebujeme, aby tato instituce, která vznikla, na které se evropské země dohodly, posílila své kapacity a reálně mohla přispívat k regulaci migrace na vnější schengenské hranici. Chci také připomenout fakt, že v Egejském moři proběhla i operace, na které se podílela Severoatlantická aliance. Bylo to i v důsledku tlaku evropských členských zemí NATO a byla to také Česká republika, která operaci NATO v Egejském moři podpořila právě proto, abychom zesílili tlak na té trase, tlak proti pašerákům lidí.

Dohoda s Tureckem také ukazuje, že pokud se skutečně naplní a bude fungovat i v příštích měsících, takže by to mohl být model pro obdobné dohody, které by Evropská unie mohla uzavírat s dalšími evropskými zeměmi, to znamená dohody, které budou postaveny na navracení nelegálních migrantů do zemí, odkud tito lidé přišli. Vedle toho je důležité, aby pokračovala pomoc Evropy, která bude směřovat k tomu, aby se vytvořily pro uprchlíky co nejlepší podmínky přímo v regionu Blízkého východu. Pro nás je myslím důležité, aby lidé, kteří utekli ze Sýrie před válkou, aby lidé, kteří utíkají dneska z Afghánistánu před válkou nepokračovali dále do Evropy, abychom je stabilizovali v zemích, ve kterých v tuto chvíli jsou. Těmito zeměmi je Turecko, je to Jordánsko, je to Libanon, jsou to některé další státy v oblasti Blízkého východu. To znamená, potřebujeme uprchlíky stabilizovat v těchto zemích, aby dále nepokračovali do Evropy a Česká republika k tomu aktivně přispívá. V rámci naší pomoci, kterou poskytujeme, jsme připraveni podpořit ubytovací kapacity pro uprchlíky, zejména v Jordánsku. Vláda schválila poskytnutí pomoci pro vybudování kapacity pro dva a půl tisíce uprchlíků na severu Jordánska. Jsou to lidé, kteří utekli ze Sýrie a jde o to, aby neodcházeli dále z Jordánska do Evropy, a proto my konkrétně přispíváme k tomu, aby se v těchto regionech stabilizovali.

Myslím si, že je důležité, aby Evropa, Evropská unie vystupovala jednotně. Abychom našim partnerům nabízeli jasná pravidla spolupráce. Jednotná pozice Evropské unie je naší silnou pozicí a pokud se nám podaří vynutit si dodržování pravidel, které se týkají migrace po dohodě se sousedními státy v okolí Evropské unie, tak to může jednoznačně vést k tomu, že se sníží migrační tlaky směrem k Evropě.

Důležité také je, aby Evropa pokračovala v přijímání systémových opatření, která povedou k posílení ochrany vnější schengenské hranice. Tady jsem rád, že diskuse, která se dneska vede po brexitu, která se vede o tom, jak změnit Evropskou unii, tak se dotýká také ochrany vnějších hranic, že tuto věc už dneska nikdo v Evropě nezpochybňuje, že to dávno už není jenom Česká republika nebo další země V4, které komunikují o ochraně vnější schengenské hranice, ale že k tomu dnes přidávají i další evropské země. Stejně tak si myslím, že je důležité, že je důležité, že se posílila debata a výrazně zintenzivnila debata o obranné spolupráci v rámci Evropské unie. My jsme viděli, že realizovat vojenské operace ve Středozemním moři v kooperaci s NATO je velmi zdlouhavá záležitost a podle mého názoru, pokud bychom měli vlastní evropské síly, tak bychom byli schopni zasahovat proti pašerákům lidí výrazně efektivnějším a rychlejším způsobem.

Myslím si, že je také zřejmé, že v současné debatě, která se v Evropě vede, ubývá zemí a ubývá těch, kdo se snaží prosadit nějakým - řekněme - striktním způsobem změny v evropské azylové politice. My jsme tady strávili v Poslanecké sněmovně řadu debat, řadu dlouhých debat, diskusí o povinných kvótách, o povinném přerozdělovacím mechanismu, který by se týkal distribuce uprchlíků v rozporu s tím, jaká jsou dnes pravidla Schengenu a jaká jsou dnes pravidla Dublinu. Já jsem přesvědčený o tom, že v rámci Evropy ubývá zastánců toho, aby se tady diktovalo nějaké řešení, že přibývá zastánců hledání shody uvnitř Evropské unie. Já si myslím, že cestou pro to, abychom se dohodli a společně zvládli migrační problém, je otázka flexibilní solidarity. A to je téma, o kterém bych tady dneska chtěl mluvit na půdě Poslanecké sněmovny. Flexibilní solidarity, na které bychom měli spolupráci v Evropě postavit. Je myslím zřejmé, že kompetence a pravomoci, které se týkají azylové politiky, by neměly být přenášeny na evropskou úroveň. Postoj české vlády, České republiky je v tomto stále stejný. Nechceme, aby pravomoc, která se týká migrace azylové politiky, byla soustředěna v rámci jednotné evropské politiky. Za druhé. Já jsem přesvědčený o tom, že jednotlivé země by si samy měly zvolit formu a cestu, jakou budou pomáhat při řešení migrační krize. Když mluvím o flexibilní solidaritě, tak mluvím o tom, že jsou státy, které nemají problém s tím, aby přijímaly relokované uprchlíky. Jsou státy, které nemají problém s tím, aby poskytly finanční prostředky na zajištění péče o uprchlíky v Turecku, Jordánsku nebo v Libanonu. Jsou státy, které nemají problém s tím, aby vyslaly policisty nebo vojáky na ochranu vnější schengenské hranice. Myslím si, že pravidla pro řešení takových krizových situací by v rámci Evropské unie měla být nastavena tak, aby si každá země mohla zvolit, jakou formou a v jakém rozsahu projeví svoji solidaritu a bude se podílet na společném řešení. A jestliže některé evropské země, jako třeba země V4, nepreferují přijímání uprchlíků v rámci relokačních schémat, tak tyto země mohou výrazně pomoci finančně nebo mohou pomoci při konkrétní ostraze vnější schengenské hranice nebo i při ostraze v oblasti migračních tras u těch zemí, které nejsou součástí Evropské unie. Myslím si, že na místo kvót, které pokládám za mrtvé řešení, které pokládám za slepou uličku, bychom měli jít cestou flexibilní solidarity v rámci Evropské unie a hledat možnosti, jak společně zvládnout migrační krizi a čelit těm tlakům, které dneska na Evropskou unii jsou. Vedle toho je potřeba dodržovat pravidla pro fungování schengenského prostoru a nepřipustit, aby migrační krize jako taková Schengen poškodila, aby znemožnila dodržování základních svobod, které v rámci Evropské unie fungují včetně svobody pohybu.

Česká republika je země, která je velmi silně závislá na exportu. Jsme silně závislí na volném pohybu zboží a služeb v rámci společného evropského trhu a jakékoliv poškození, narušení Schengenu by nás mohlo připravit o velké množství pracovních míst tady v České republice a způsobit nám vážné hospodářské škody. I proto v rámci migrační krize musíme mít jako Češi zájem na tom, aby se podařilo udržet Schengen, ale neudrží se Schengen, pokud nebude silnější ochrana právě vnější hranice, pokud všechny státy, které leží při vnější hranici, nebudou řádně plnit své povinnosti. To se týká i Řecka, to se týká Itálie, a pokud zde nebudou uzavřeny jasné dohody s okolními státy, které budou zajišťovat návrat ilegálních uprchlíků, kteří nedostanou v Evropě azyl nebo mezinárodní ochranu.

Je také důležité koordinovat zahraniční pomoc, rozvojovou pomoc, mezinárodní pomoc do zemí Blízkého výchovu a severní Afriky a více navázat poskytování této pomoci právě na to, abychom s těmito zeměmi měli uzavřeny jasné a vynutitelné readmisní dohody. To je myslím cesta, kterou bychom byli schopni z dlouhodobého hlediska regulovat ten tlak, zastavit nelegální migraci a postupovat jenom v rámci pravidel, které definují mezinárodní dohody.

Já chci znovu připomenout, že takovýmto způsobem řešilo migrační tlak Španělsko před několika lety, kdy také zde byl velký tlak ze zemí severní Afriky, které sousedily se španělskými hranicemi nebo se španělskými vodami, a Španělsko ten problém vyřešilo, aniž by vyžadovalo zásah ze strany Evropské unie, aniž by vyžadovalo zásah ze strany ostatních členských zemí tím, že se mu podařilo uzavřít readmisní dohody s okolními zeměmi. Začalo vracet nelegální uprchlíky a tím pádem se výrazně snížila motivace, dostávat se nelegálním způsobem do Španělska.

Podobnou cestu bychom měli zvolit i vůči ostatním zemím a proto si myslím, že ta dohoda s Tureckem může být modelový příklad. Samozřejmě, že není úplně jednoduché, aby došlo k plnému naplnění této dohody. Chci zmínit otázku, která je myslím velmi důležitá a to je otázka vízové liberalizace, to znamená umožnění tříměsíčního pobytu na území Evropské unie bez víz.

Myslím, že není žádným tajemstvím, že Turecko doposud nesplnilo podmínky pro zavedení této vízové liberalizace. Česká republika patří mezi země, které trvají na tom, aby vízová liberalizace byla realizována vůči jakékoliv zemi pouze tehdy, pokud budou splněny všechny potřebné podmínky.

Ten poslední vývoj v Turecku v posledních týdnech a měsících potom, co se v Turecku odehrál neúspěšný pokus o vojenský puč, spíše Turecko vzdalují od naplnění všech podmínek, které jsou spojené s vízovou liberalizací. Čili tady musíme měřit stejným metrem a jestliže Evropa dneska jedná o vízové liberalizaci s několika zeměmi - připomínám jenom dohodu s Ukrajinou, nebo dohodu s Gruzií - také vůči Turecku je potřeba postupovat na základě stejných pravidel a vynutit si dodržení té dohody, která tady je.

Pokud jde o finanční aspekty té dohody, která byla uzavřena. Tady je to věc, která je z velké části financována ze společného evropského rozpočtu. Jednotlivé členské země definovaly také svůj příspěvek a já doufám, že poskytnutí těchto finančních prostředků Turecku umožní udržet uprchlíky na tureckém území do doby, než se vytvoří eventuální podmínky pro jejich návrat. Pořád je to lepší řešení, než čelit tlaku stovek tisíc lidí, kteří by se nadále snažili dostat na evropské území.

Tolik tedy velmi stručně k aktuálnímu vývoji v oblasti migrace. Jsem samozřejmě připraven odpovídat a reagovat na věci, které tady ještě zaznějí v diskuzi. Nechci příliš prodlužovat to úvodní vystoupení. Proto jsem se soustředil na základní fakta.

Pokud to tedy na závěr shrnu. Česká republika nečelí většímu migračnímu tlaku, než tomu bylo loni. Ten tlak je výrazně menší. Za druhé, nejsme cílovou ani tranzitní zemí migrace. Ležíme na okraji migračních tras. A za třetí, dohoda s Tureckem tak, jak byla koncipována, výrazně snížila počet nelegálních migrantů, kteří přes turecké území přichází do Evropy.

Druhý projev po projevu Petra Fialy:

Vážená paní místopředsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, víte, já přemýšlím - my jsme přece postupovali naprosto pragmaticky. Těžko někdo může obvinit českou vládu, že během celého řešení migrační krize v posledních dvou a půl letech nepostupovala naprosto a ryze pragmaticky.

Výsledkem je fakt, že nejsme země, která by přitahovala nelegální uprchlíky. V okamžiku, kdy krize začala, jsme postupovali striktně podle pravidel Schengenu a postupovali jsme striktně podle pravidel Dublinu. Je pravda, že to kritizovalo Rakousko, Německo - kritizovaly to i některé další země, ale byla to Česká republika, která trvala na tom, že nikdo Dublin nezrušil, že nikdo Schengen nezrušil a že pravidla pro nás platí. V okamžiku, kdy do České republiky přišel někdo bez platných dokladů, to znamená byl to nelegální uprchlík, který přišel do České republiky, tak byl umístěn do detenčního zařízení a postupovalo se v souladu s Dublinem. V okamžiku, kdy se prokázalo, že vstoupili do Evropské unie na půdě jiného státu, tak jsme tyto lidi vraceli. Vraceli jsme je na Slovensko, do Rakouska, do sousedních států, přes které k nám přišli.

To znamená, že česká vláda na rozdíl od některých jiných nesuspendovala pravidla, trvali jsme na jejich dodržování. Já si vzpomínám, jak nás kritizovali - a vzpomeňte si na tu fotku, která obletěla evropské noviny - uprchlíci na nádraží v Břeclavi a naše příslušnice cizinecké policie jim píše čísla na ruku, aby bylo možné tyto lidi evidovat, protože neměli u sebe vůbec žádné doklady. Vzpomeňte si na fotku, jak Česká republika byla kritizována za to, že se snaží zasahovat proti nelegální migraci a udržet v České republice pořádek a pravidla. Tento náš striktní přístup, ve kterém jsme trvali na dodržení Dublinu, ačkoliv v té době Německo říkalo, že Dublin je mrtev, my jsme nikdy neřekli, že Dublin je mrtev, ale trvali jsme na dodržování pravidel, na kterých jsme se dohodli, tak díky této striktní politice se Česká republika nestala místem tranzitu ani cílů migrace.

Samozřejmě že pašeráci lidí, když prodávají své služby uprchlíkům z Blízkého východu nebo ze Severní Afriky tak jim doporučují trasu. Doporučují jim trasu, po které jsou schopni se velmi dobře a rychle dostat do své cílové země. V okamžiku, kdy na trase třeba leží Česká republika a je známo, že když přijde nelegální uprchlík do České republiky, tak je zadržen, je zkontrolován, je tady snaha o jeho identifikaci, může pobývat v detenčním zařízení, nemůže se volně pohybovat, tak to samozřejmě vytváří informaci, která slouží tak, že Česká republika není země, která by byla vyhledávána pašeráky lidí a není vyhledávána ani ilegálními migranty. Prostě u nás platí pravidla, fungují pravidla a i díky tomu počet uprchlíků, kteří přišli do České republiky, byl nízký.

Za druhé. Myslím, že máme společný zájem v Evropě a máme společný zájem i s Německem, Rakouskem, Slovenskem, Maďarskem, Polskem, aby do Evropy nepřicházeli nelegální uprchlíci, aby tady nebyla nelegální migrace, abychom ji zastavili, abychom ji regulovali. Na tom přece máme společný zájem. Já nejednám jenom s Angelou Merkelovou, jednám také s předsedy vlád jednotlivých spolkových zemí, třeba Saska nebo Bavorska. Prostě máme společný zájem. To jsou země, které s námi sousedí, máme s nimi společné hranice, se Saskem, Bavorskem máme společný zájem, aby tady nebyl problém nelegální migrace a platila pravidla. Myslím si, že máme společný a stejný zájem také s německou vládou na spolkové úrovni.

Naše názory, návrhy, které prezentovala Česká republika, česká vláda se postupně staly součástí mainstreamu v Evropské unii. Na začátku to, co říkala V4, bylo vnímáno jako něco okrajového, dneska je to součástí hlavního proudu. Když se debatuje o tom, o čem bychom měli mluvit teď v pátek v Bratislavě na jednání o budoucnosti Evropské unie, tak to je přece náš úspěch, že bezpečnost je na prvním místě. Nebo se snad domníváte, kolegové a kolegyně, že bezpečnost by neměla být jednou z priorit Evropské unie? Když lidé v Evropské unii viděli, co se odehrává na Blízkém východě, když vidí atentáty ve Francii nebo atentáty v Belgii, přece zajistit našim lidem bezpečí musí být klíčová priorita Evropské unie. Proto jsem pojmenoval jako jednu z klíčových priorit Evropské unie zajistit bezpečnost. A bezpečnost je vnitřní a vnější. Pokud jde o tu vnější, tak je přece naprosto legitimní zeptat se, jestli bychom nemohli lépe spolupracovat v oblasti obrany. Jak jsem slyšel odpověď nejenom od předsedy maďarské vlády, ale teď také od ministrů obrany Francie a Německa: ano, je tady cesta k posílení spolupráce v oblasti obrany.

Já už jsem na to odpovídal při interpelacích. Tohle přece není o tom nahradit Severoatlantickou alianci. My zůstáváme členy NATO. Já si myslím, že je to dobře. Je to pro nás velká garance bezpečnosti, ale nejsme jako evropské země jediným členem NATO. V NATO je také Kanada, Spojené státy, je tam Turecko. Může nastat situace, kdy budeme mít jiné priority i v rámci Severoatlantické aliance. A ta situace nastala, když jsme chtěli, aby NATO udělalo operaci v Egejském moři, tak o tom byla příliš dlouhá debata, než se to podařilo zorganizovat. Posílení spolupráce v Evropě v oblasti obrany je podle mě naprosto legitimní směr úvahy, když se bavíme o tom, že chceme posílit bezpečnost. Evropa nemůže být spojována s chaosem, Evropa nemůže být spojována s teroristickými útoky, Evropa nemůže být spojována s tím, že nikdo nekontroluje migraci na hranicích, Evropa musí být spojována s bezpečností. To je to, co budu říkat v Bratislavě v pátek a doufám, že se v tom nelišíme, že se na tom shodneme, že bezpečnost je dneska klíčový úkol, pokud jde o evropskou spolupráci.

Druhá věc - k Turecku. Samozřejmě - myslím, že turecký prezident a turecká vláda, turecký režim nám v Evropě není příliš sympatický. Aby byl? Co se odehrává po puči, rozsáhlé represe, čistky, to je přece věc, ke které nemůžeme mlčet a také nemlčíme. To je přece zřejmé, ale já jsem přesvědčený o tom, že i Turecko má zájem na tom, aby tady existovala dohoda s Evropou, že to není jednostranná věc, protože představte si, čím se Turecko stalo v posledních měsících. Turecko se stalo trychtýřem, který z celého Blízkého východu nasával ilegální uprchlíky z Afghánistánu, z Íránu, Iráku, ze Sýrie, z Jordánska, dokonce ze Severní Afriky, trychtýř, který nasával ilegální uprchlíky a s nimi spojený organizovaný zločin, který se týká pašování lidí. Kdybyste byli v turecké vládě, chtěli byste, aby vaše země byla místem, které nasává organizovaný zločin a ilegální uprchlíky z celého Blízkého východu? Je zřejmé, že Turecko také potřebuje dohodu s Evropou, protože nemůže být trvale místem, které vzbuzuje šance, že přes něj se dostanete bez problémů do Evropy. A navíc už dneska to ani není pravda.

Já jsem velice rád, že zde zaznělo ocenění toho, jak důležité bylo zastavení nelegální migrace v oblasti Balkánu. Vzpomeňte si na to, že to byla V4, že to byla Česká republika. Kdy jsme předsedali V4, tak jsme tady v Praze udělali schůzku, kam jsme pozvali makedonského prezidenta, pozvali jsme bulharského předsedu vlády a jednali jsme o tom, jak zastavit balkánskou migrační trasu. Česká republika ale také naši partneři ve V4 jsme se intenzivně zasazovali o to, aby se balkánská migrační trasa uzavřela, nejenom na jednání Evropské rady, ale také při jednání s našimi partnery na Balkáně. A to, že se uzavřela spolu s dohodou s Řeckem, vedlo k tomu, že se tato migrační cesta do značné míry zastavila.