Válka je „pokaždé až ten úplně poslední, drsný argument“. Je „spojen se značným rizikem“. To, oč kráčí, přitom samotnou „válkou nikdy nezačíná a válkou ani nekončí“. Válka je „přechodnou etapou v situaci, kdy kompromis není možný, povolanou vytvořit nové podmínky, v nichž kompromis možný bude anebo jeho potřeba díky tomu, že jedna ze stran konfliktu zmizí ze scény, odpadne“.

I proto nebývají zdaleka „všechna politická rozhodnutí srozumitelná obyvatelstvu, ani vojákům“. Například „pruský kancléř (a později kancléř Německé říše) Otto von Bismarck – navzdory naléhání krále (a budoucího císaře) Wilhelma I. i žádostem pruské generality – si za rakousko-prusko-italské války v roce 1866 okupaci Vídně dokázal odpustit a měl naprostou pravdu“. Právě tím totiž „urychlil uzavření míru podle pruských podmínek a dosáhl navíc toho, že se Rakousko-Uhersko už doživotně (až do svého zániku v roce 1918) stalo mladším partnerem Pruska a pak Německé říše“.

Směrodatné je tak to, „oč konkrétně jde politikům“, „jak vidí podmínky poválečného kompromisu“. Teprve na této bázi lze „porozumět, proč  bojové operace nabyly právě daného rázu (vleklé občanské války a periodických příměří) nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii“.

„Názor kyjevských politiků nás nemá proč zajímat – ti totiž už o ničem nerozhodují. To, že je země řízena zvenčí, se už ani netutlá, a to, zda jsou ti ministři Estonci nebo Gruzínci, je úplně jedno – američtí jsou tak jako tak.“ Stejně mizivou váhu má, co o budoucnosti soudí lídři Doněcké a Luhanské lidové republiky. Obě „existují díky ruské podpoře a dokud je Rusko podporuje, jeho zájmy musí být garantovány“. V sázce je toho příliš moc na to, aby se čistě o své vůli rozhodovali Zacharčenko, Plotnickij či kdokoli jiný.

„Na EU záviselo mnohé jen do konce loňského léta, kdy bylo válce stále možné předejít či ji zarazit na samém počátku. Tehdy by tvrdá, principiálně protiválečná pozice Evropské unie přišla právě včas, umožnila by americké kroky, rozněcující válku, blokovat a učinila EU samostatným a důležitým geopolitickým hráčem. EU však tuto možnost promarnila a zachovala se jako věrný vazal USA. V důsledku toho je dnes Evropa na hraně vnitřních otřesů a nic nebrání, aby ji v nejbližších letech stihl osud Ukrajiny, o to však s větším rachotem i potoky krve i menším výhledem, že se v dohledné budoucnosti vše srovná (protože kdosi přijde a udělá pořádek).“