Kočka se za ocas honit nedá. Po letech tlachání o následcích – a následcích následků – je vzato na milost i téma příčin. Ovšem jen v podobě toho slovíčka – a tečka.

Ta samá komedie však potřebuje i jiné lidské zdroje, Ty, co běh naprázdno vypodobní jako nejlepší z možných světů. Jedno takové slohové cvičení nabídl Pavel Kohout, ekonom hlavního proudu nad Vltavou. Na stránky středečních Lidových novin vyrazil pod titulkem Bratislavská dezorientace. Vůdčí kontinentální mocnosti – praví tu – si chtěly nerušeně popovídat o Britech bez Britů, a proto svolaly takzvaně neformální summit. Jeho hlavním tématem však byly migrace, terorismus, sociální nejistota a hospodářská stagnace kontinentu. Neb ekonomika eurozóny – doznává kazatel mantry, na jejíž hrb to padá – dosáhla stejné velikosti, jakou měla v prvním čtvrtletí 2008, teprve v roce 2015. Ba co víc: Růst je chabý a jeho budoucnost nejistá.

Seriál nevšedních doznání míří i o kus dál: Část problému spočívá v měnové politice samotné Evropské centrální banky. Ta se sice snaží povzbudit hospodářský růst masivním napouštěním peněz do oběhu, jenže solidní dlužníky neumí vyčarovat žádnými prostředky. A extrémně nízké úrokové sazby neberou na hůl jen řadové střadatele, nýbrž i majitele dluhopisů. A ti pak musejí – jaké to neštěstí - více investovat do cenných papírů a méně spotřebovávat, aby byli schopni dosáhnout svých finančních cílů. Trable dobyvatelů renty skutečnou levici nepálí. Ta je tu od toho, aby uměla ukázat, čím si je způsobují sami. A sice právě „tunelem“ z práce cizích mozků a rukou, drancujícím jejich spotřebu. Celkové panorama však poškozuje i kmána: třebaže objem likvidních prostředků vzrostl v eurozóně oproti počátku roku 2008 o 80 procent, zdánlivě expanzívní měnová politika nese v praxi opačné výsledky.

Šlehy do vlastních řad však nelze nechat jen tak. Tím větší nálož míří opačným směrem: Evropská unie ovšem ignoruje hlavní příčinu migrační krize a zároveň hospodářské stagnace. Touto příčinou je sociální stát (?!?). Poněvadž dávat lidem peníze jen tak za nic je hloupý nápad podle všech měřítek. V první řadě je drahý. A navíc prý je nutné brát peníze produktivním zaměstnancům a podnikatelům, aby si neproduktivní a líní mohli žít v komfortu.

Zálusk řešit to jako hlodavce, co se přemnožili, musel krotit už Bismarck. Zpátečku řadí, ač nerad, i Kohout: Jistě, do nějaké míry je asi třeba mírnit chudobu. Hned ale šlape na brzdu: Evropský sociální stát ovšem už dávno přesáhl veškeré rozumné rozměry. Zatímco dnes jeho výdaje požerou v EU čtvrtinu hospodářského produktu, během 60. let, kdy byla Evropa hospodářsky nejzdravější, spolykal jen 10 až 13 procent HDP. Jistěže, jenže z přesně opačných příčin, než to podává hlavní proud. Tehdejší Západ lavíroval vůči výzvě Východu. Bavlnka parazitní renty se musela uskrovnit. Tím větší díl ekonomického výnosu šel na mzdy a platy. A předcházel tak i krizím z nadvýroby kapitálu, redukujícím nabídku práce.

Pravý cíl jeremiády však visí ještě výš: migrační krize je především důsledkem existence sociálního státu. A protože na druhém břehu Středozemního moře je nejméně miliarda chudých, ani ploty a bariéry podstatu problému neřeší. A Evropu by tak uzdravila jedině drsná redukce sociálního státu.

Migračni krize je pomstou za politiku, asociální nadoraz. Panstvo ví, proč jí zvedá stavidla. Vábí je lidské zdroje za pár šupů. Vidí v nich vyděračský klacek na ty domácí. Agitka Pavla Kohouta ten kruh uzavírá. Řešit migrační krizi tak, že se oseká na kost sociální stát, je brutální nápad. Aplaudoval by mu i neproduktivní a líný komfort, s nímž skoncoval až pád Bastily. Jako tele na vrata pak civěla i Marie Antoinetta.

Josef SKÁLA
místopředseda ÚV KSČM