Trapný Kuba

O nejtrapnější moment kongresu se hned v úvodní zprávě (zastupujícího) předsedy postaral Martin Kuba. Pominout vlastní odpovědnost za zoufalých 7,72 procent a brát si do úst Mirka Topolánka, který je už čtvrtým rokem „out“ a  v jediných sněmovních volbách, do nichž ODS vedl, dosáhnl 35 procent – ve stínu dnešního marasmu dokonale neuvěřitelných –, to chce opravdu, ale opravdu hodně silný pajšl.

Korunovace Fialou

Petr Fiala při svém nominačním projevu vůbec nemluvil špatně. Připustíme-li, že nejdůležitějším cílem takového projevu je být zvolen, pak to vlastně bylo skvělé vystoupení. Však se mu za ně také od delegátů dostalo ovací ve stoje. Projev nepostrádal vtip, nadhled, gradaci ani zdravé sebevědomí. Fiala řekl všechno, co delegáti chtěli slyšet. Že v něm chyběla analýza současného stavu ODS? Ano, chyběla. Nechyběla ovšem delegátům, kteří přijeli nikoli na sebezpytný kongres, nýbrž na korunovaci. To neznamená, že by takovou analýzu Fiala neznal či neuměl udělat. Koneckonců něco takového nabídl již ve své přednášce v CEVRO Institutu, kde kandidaturu na předsedu ODS vyhlásil.

Fiala zvítězil suverénně. Bude však také umět vyvést ODS ze současného marasmu? Uvidíme. Dejme mu čas.

Krutý Kožušník

Všechno, co (ne)chybělo ve Fialově projevu, naopak řekl jeho protikandidát europoslanec Edvard Kožušník. Jeho řez do příčin současného stavu ODS byl krutý. Měl ovšem smůlu. Tohle naprostá většina delegátů slyšet nechtěla. Nepřijeli do Olomouce kvůli sebereflexi, nýbrž na nový začátek, jenž zřejmě nastane sám od sebe. Stačí jen korunovat nového krále. A tak zatímco Fiala nabídl nadějné slovo, Kožušník nepříjemné zrcadlo.

Mladému europoslanci evidentně nepřidalo ani to, že už dopředu byl ocejchován, že předsednickou anabázi podniká pouze, aby se zviditelnil před eurovolbami. Mám ke Kožušníkovi blízko, takže vím, že pokud tam takový kalkul byl, tak možná jen úplně na začátku. Pak už to bylo doopravdy, byť s vědomím, že je to souboj Davida s Goliášem. Po formální stránce byl Fiala lepší, na rozdíl od Kožušníka evidentně v pohodě, koneckonců ve „svém“, ke korunovaci nachystaném prostředí. Teď ještě, aby vyřešil, co Kožušník pojmenoval.

Co to Němcová dělala?

Kandidaturu Mirky Němcové na předsedkyni nepochopil skoro nikdo. Co od ní očekávala? Vždyť vlastně jen projevila takřka absolutní nevnímavost k atmosféře uvnitř vlastní strany. Němcová pronesla víceméně pravdivý, leč plačtivý projev, v němž se „domáhala“ uznání svých zásluh. Jenže politická přízeň se neodvíjí od minulých zásluh (i takoví velikáni jako Churchill by mohli vypravovat), nýbrž od budoucích nadějí.

Němcová si to navíc – stejně jako třeba Jiří Pospíšil – trochu popletla. Jejím volebním výsledkem nejsou procenta, která ona osobně utržila v rámci kroužkování. Jejím skutečným výsledkem – stejně jako Pospíšilovým – je tragických 7,72 % celkového výsledku ODS. Za takové situace zkušený politik raději z vlastní vůle usedá na střídačku, a ne že se hlásí o kapitánskou pásku.

Nemastní místopředsedové

Pytel se letos roztrhl s europoslanci kandidujícími na místopředsednické funkce. Úsměvné je, že zároveň – prakticky za totéž – kritizovali Kožušníka. Zda jejich hlavním motivem byla starost o další osud strany či kalkul před eurovolbami, ponechávám na laskavé úvaze samotných čtenářů. Prapor vztyčili hned tři, přičemž dva byli nakonec úspěšní, když Jan Zahradil byl zvolen prvním a Evžen Tošenovský řadovým místopředsedou. Ostrouhal jen Oldřich Vlasák, toho času místopředseda Evropského parlamentu (asi to zas taková šajba nebude). Co k tomu říct? Nové tváře to nejsou. Asi tak. Čelo eurokandidátky ale mají jisté.

Zkrátka a prostě: protřelí mazáci se spoustou zkušeností a dokonalou znalostí stranických mechanismů.

Jinak byl kongres tradiční. Natřásání peří. Rituální tanečky. Nadějná změna stanov. Hodně lidí, co mluví, aniž by měli co říct. A samozřejmě, také pár skvělých vystoupení chytrých lidí a několik krásných, leč prchavých okamžiků, kvůli kterým stojí za to být u toho.

Nejvýraznějším nominačním projevem si o místopředsednický post řekl Martin Kupka, za Topolánka mluvčí ODS, nyní starosta Líbeznice. Jeho image slušného hocha, což říkám bez jakékoli ironie, by mohla fungovat. Doufejme, že tentokrát nebude nikomu sjednávat rozhovor pro žádný specializovaný časopis. Naopak Miloš Vystrčil svým projevem uspal i ty, co ještě byli vzhůru. Jeho pohádka o žabičce byla k nepřečkání. Leč i on byl v dalším kole zvolen.

Volba místopředsedů rovněž vyjevila různé vzájemné místní, respektive regionální nenávisti, kupříkladu olomouckou či pražskou.

Mediální konfident

Jiří Pospíšil byl na kongresu zvolen do Výkonné rady ODS, to znamená mezi dvacet nejvýše postavených straníků. Skoro každý z dvaceti tisíc členů ODS by to považoval za čest. Ne tak Pospíšil. Je uražený, neboť si myslel na post prvního či aspoň řadového místopředsedy. Delegáti byli jiného mínění. Pospíšil jenom sklidil, co zasel. Proč? Pro tohle: Jájínek, co hraje jen na sebe. Prznitel justice. Mediální konfident. Mazánek zpod Mediny sukně. Architekt „pravdoláskovního“ odklonu ODS od její podstaty. Jestliže nyní zhrzený Pospíšil „přemítá“, že by mohl odejít, skalním odesákům původního střihu nezbývá než doufat: už aby to bylo.

Bod obratu i nedostatečná sebereflexe

Záměr organizátorů kongresu, respektive jeho zákulisních hybatelů, byl jasný: zinscenovat kongres jako jasné odstřižení od minulosti, demonstrovat novou jednotu, předejít možným střetům, vyslat signál, že ODS je zpět. Proto se také nejdříve volilo, a pak teprve – když už ani moc nebylo o čem – diskutovalo. Tomu záměru rozumím. Jen s ním nesouhlasím.

Špinavé prádlo totiž má ODS stále v pračce. Už několik let. Spousta se ho válí na regionální úrovni. Ve svém kongresovém projevu jsem k tomu poznamenal: „Z ODS se vytratila její původní ideová podstata, rokování na všech úrovních do značné míry ovládá pouze technologie moci. Nejvíce je to patrné na regionální úrovni, kde koalice všehoschopných s neschopnými pak zcela zákonitě generují nejvýše průměr a zabíjejí každého, kdo nějak vyčnívá.“

Jinak byl kongres tradiční. Natřásání peří. Rituální tanečky. Nadějná změna stanov. Hodně lidí, co mluví, aniž by měli co říct. A samozřejmě, také pár skvělých vystoupení chytrých lidí a několik krásných, leč prchavých okamžiků, kvůli kterým stojí za to být u toho. Také tohle činí tu kurtizánu jménem politika tak přitažlivou.