Územní plán je regulativem, říká tohle tady ano a tohle prosím jinde. V praxi se uplatní nejvíc v územním řízení, což je první ze dvou kol povolování každé stavby, kde je posuzován záměr stavebníka z hlediska možného funkčního využití území. Právě, že jen možného, ne žádoucího. Výsledkem je – průměr. Úřad znivelizuje každý odvážnější stavební záměr tak, až zapadne mezi budovy již stojící, až je jako ony. Praha tím jako metropole, kudy má do země přicházet nové, trpí ještě více než ostatní česká města.

K úřednímu zglajchšaltovávání výrazu, tvarů a objemů přistupuje jako druhý stěžejní nešvar prostorová rozpínavost: město se šíří a pohlcuje krajinu. Tu jsou na vině jak spekulující vlastníci městu přilehlých polností, často restituenti, kteří prodali půdu svých předků spekulantům (i z řad politických stran, nejčastěji ale velkým developerským firmám), tak okrajové městské části a středočeské obce tím, že to laissez-faire dopustily. Jev popsal ve své knize Sídelní kaše architekt Pavel Hnilička, jinak též autor nyní novelizovaných Pražských stavebních předpisů z loňského roku. Rozptýlená zástavba na okrajích a takzvané bydlení v zeleni stojí město nekonečné peníze. Ty všechny bleděmodré, zelenkavé a růžové moučníky s garážemi, zdí, psem a splněným snem o vlastním domě se zahradou znamenají pro veřejné rozpočty kilometry kanalizací a kilometry nových silnic, sem tam nějaký strom a desítky autobusových spojů, školy a školky, toho všeho údržbu a za odměnu stejně ucpané příjezdové tahy, neboť i zde se, znovu jako na sídlištích, jen bydlí, ale za prací dojíždí.

Až potud panuje s východisky urbanismu, jak jsou popsána na různých místech dvanácti set stránek Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu, které dal dohromady Kouckého tým, všeobecná shoda. Město potřebuje svou energii začít soustřeďovat znovu od okrajů do středu, koncentrovat se. Musí mít jasně stanoveno, kde jako město končí, tedy kde jsou území zastavitelná a kde nezastavitelná. Ne nezastavěná, ale i pro budoucnost nezastavitelná. Město musí umět umožnit kvalitu, umět rozpoznat a připustit novou hodnotu do území, aniž by rezignovalo na ochranu hodnot v území již přítomných. Současný územní plán a vůbec tzv. plánování a systém posuzování staveb toto vše neumožňuje, na místě je proto změna. Ale jaká?

Nejprve si popišme, co navrhují autoři Metropolitního plánu. Chvíli si teď dovolím vytrhávat z kontextu a uvedu teze Kouckého urbanistického názoru snad bez zkreslení, nicméně naholo, jak jsem si je pro sebe vypsal nejen zKonceptu odůvodnění, ale i z jeho starších teoretických prací Elementární urbanismus (2005) a Úřad kreátora(2008). Především: Nahradit direktivní regulování strategickým iniciováním. Místo možného maxima regulovat jen nutné minimum. Majetkoprávní urbanismus jdoucí do detailu parcel zahlcuje celkový obraz. Současné město chce být někde vysoké. Lidský život, ale i život města je tajemstvím, které je nutné spíše s pokorou sledovat, než jej direktivně řídit. Praha musí být znovu světová. Stavět mají ti nejlepší. Chceme stavět krásu.

O mnoho víc tento elementární urbanismus vlastně neříká. Nástrojem jsou mu tzv. dvě čáry urbanismu. První odděluje zastavitelné od nezastavitelného. Druhá veřejné od soukromého. Na místo funkčního využití parcel staví zátěže lokalit. Jeho základní jednotkou není parcela, ale lokalita, třeba celý dolní Žižkov mezi Husitskou, Kubelíkovou a Prokopovou. Posuzovat se při umístění nové stavby má soulad záměru stavebníka ne s plánem stanovenou funkcí pozemku, ale s převažujícím charakterem lokality. Přitom zátěže jsou nutně slabší regulativ než funkce: neříkají, covýhradně lze, ale co ještě lze. Koucký navrhuje čtyři základní zátěže, sestupně: produkční, obytnou, rekreační a krajinnou. Nejvyšší povolená zátěž umožňuje využít území i jakkoliv mírněji, ne však naopak: kde je stanovena krajinná zátěž, nemohou být ani rekreační stavby. Nakonec odlišuje elementární urbanismus vzhledem k nutnosti popsat charaktery lokalit ještě typy území – a to stabilizované, transformační a rozvojové. Zjednodušeně řečeno je stabilizované území obytná zástavba vnitřního města, transformační jsou areály zaniklých továren či například nádraží a rozvojové je dosud nevyužité území, kde však chce plán navrhnout možnou novou výstavbu. Tím jsou nástroje elementárního plánování všeho všudy vyčerpány, aspoň mluvíme-li o tom, co Metropolitní plán v Konceptu odůvodnění ohlašuje jako závazné.