Naše západní společnost stojí na vědě, přesněji řečeno na novověké vědě, která zkoumá přírodní zákonitosti pomocí experimentů. Vědecká metoda a vědecké poznání nám umožnily přetvořit svět do jeho nynější podoby. Není téměř žádný aspekt našeho každodenního života, který by věda nějakým způsobem neovlivnila.

Vědecké poznání radikálně ovlivňuje věci, které používáme, způsob, jímž organizujeme vzájemné vztahy, výrobu i obchod, samo naše myšlení. Žijeme déle, zdravěji a pohodlněji než předchozí generace. Možnosti mobility a komunikace vzrostly exponenciálně. Objem znalostí a informací, které jsme nashromáždili, dosáhl míry, která nás nutí hledat nové přístupy k jejich zpracování a uchování. Poznatky vědy – leckdy tak složité, že jim ani vzdělaný laik neporozumí, natož děti, mládež a běžná populace – je proto nutné jednoduše a interaktivními formami vysvětlovat.

Úloha vědy a vliv množství nových poznatků, které přináší, dnes představují natolik významné společenské faktory, že hovoříme o společnosti vědění, nebo také vzdělanostní společnosti, jako o dalším vývojovém stupni, který vystřídal společnost průmyslovou. Ve společnosti vědění, angl. „knowledge society“, se vědecké poznatky a vědění obecně stávají klíčovým veřejným statkem, který je nejen stěžejním nástrojem, ale i podmínkou dalšího společenského rozvoje.

Společnost vědění je taková společnost, která se naučila zvládat informační inflaci, kterou sama vytváří. To znamená, že se její členové dokáží orientovat v rostoucím množství informací různorodé hodnoty, informace zpracovat a aktivně je využít jako zdroj řešení problémů. Osvojení si takové schopnosti vyžaduje vzdělání. Společnost vědění ovšem vzniká teprve v okamžiku, kdy vzdělání přestane být menšinovým jevem a současně začne být chápáno jako trvalý proces. Pojmy vzdělanost a gramotnost nabývají nový, dynamický obsah. Nároky na jednotlivce se stupňují a trvanlivost individuálních znalostí se zkracuje.

Uvedené pojetí vzdělanostní společnosti má i své kritiky. Například i u nás dobře známý rakouský filosof Konrad Paul Liessmann, autor Teorie nevzdělanosti, upozorňuje, že vzdělání nemůže být pouhým přejímáním informací či osvojováním si kvalifikace, pokud jeho cílem má zůstat vědění.