V osmačtyřicátém roce byla vaše rodina vyhnána z tehdejšího Československa. Věřili jste, že se ještě někdy vrátíte?

No, my jsme odešli sami, protože byl nejvyšší čas. Jinak by otec skončil v šatlavě. Nejdříve jsme věřili, že se vrátíme. Připouštím ale, že potom jsme se dlouhý čas obávali, že už to nezažijeme.

Kde jste se dozvěděl o tom, co se děje v Praze v listopadu roku 1989?

To jsem byl právě v Maďarsku poblíž Debrecenu. Bylo tam možné chytit Československou televizi. Najednou za mnou někdo přišel, abych se přišel podívat na televizi, že se v Praze něco děje.

Kdy jste se sem potom dostal?

Asi za týden.

Jaký to byl pocit?

Báječný, protože jsem už věděl, že tady zůstanu a také to tak bylo.

V co jste při revoluci doufal?

Že budeme mít svobodu, což bylo to nejdůležitější, a doufal jsem, což se ostatně také podařilo, že odtáhnou sovětské oddíly, které byly všude. To bylo vlastně to nejdůležitější.

Jste spokojený s porevolučním vývojem v naší zemi?

Ne!

Co vám nejvíce vadí?

Že se o sto šest všude krade! To mi vadí…

Neměla být po revoluci zakázaná Komunistická strana Československa?

To je věc názoru. Myslím, že to nebylo reálné. Buďme sami k sobě upřímní, kolik lidí tou stranou prošlo a bylo nějak spojeno? Bylo jich prostě velmi mnoho. Myslím, že to nebylo nikdy realistické, aby byla zakázaná.