Už v době před jeho zatčením jsem rodinu p. plukovníka, nedalekého souseda, znal a jejich osudy sledoval. Někdy v r. 76 jsem musel na příkaz ředitele uvolnit místnost v dočasně opuštěném stavebním baráku stavby vodovodu, kterou jsem odsud předtím řídil jako stavbyvedoucí, pro pracovníky“Hygieny KNV“, kteří zde údajně budou měřit hluk z pardubického letiště. Až teprve po zhruba tři čtvrtě roce jsem se o jejich pravém poslání dozvěděl – po zatčení ing. Čeřovského, z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. V domě manželů Čeřovských bylo v době jejich nepřítomnosti umístěno odposlouchávací zařízení a jejich dům, jeho osobně i manželku, sledovala z obsazené místnosti nepřetržitě státní bezpečnost pomocí televizní kamery, umístěné v kleci pro ptáky v protějším domě důstojníka letectva z letiště v Pardubicích.
Plukovník Čeřovský byl v době okupace Československa v srpnu 1968 náčelníkem štábu stíhacího bombardovacího leteckého pluku a zároveň zástupcem velitele letiště. Postavil se se svými přáteli, důstojníky štábu, piloty i techniky, rozhodně proti okupaci. Neposkytl okupantům žádnou nařízenou technickou ani materiální podporu. Byl dokonce se svým přítelem, podplukovníkem Jelínkem, postaven před zeď hangáru, kde na ně polští výsadkáři mířili samopaly a jejich velitel si vynucoval pod pohrůžkou zastřelení informace. Před odchodem tito “přátelé“ co neukradli a neodvezli, to zničili.
Později, když plk.Čeřovský odmítl podepsat prohlášení, tehdy vznešeně nazvané Souhlas s internacionální pomocí, což v normálním jazyku znamenalo souhlas s okupací si tím podepsal svůj ortel. Zakrátko byl odvolán ze své funkce, přemístěn na štáb 34.stíhací bombardovací letecké divize, poté dán do kádrové dispozice a nakonec z armády bez jakýchkoliv nároků doslova vyhozen. Protože nepřestal kritizovat současnou politickou situaci, dostal se do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho již předtím mnohokráte vyslýchala v souvislosti s jeho činností na letišti v Hradci Králové v době okupace.
Po propuštění z armády nemohl nalézt žádné zaměstnání, perzekuce jeho rodiny postihly nejen manželku, ale i děti. V roce 1976 byl pod záminkou zatčen a uvězněn, později odsouzen a umístěn do věznice v Ostrově nad Ohří. V souvislosti s tím byl degradován a byla mu odňata propůjčená vyznamenání. Manželka byla zbavena funkce ředitelky Zvláštní školy a tak se celá rodina ocitla bez jakýchkoliv prostředků, dluhy rostly. Po propuštění podepsal jako jeden ze dvou vyhozených vojáků (druhý byl generál Sachr) Chartu 77 a intenzita perzekuce nabyla na další intenzitě. Výslechy, sledování a pronásledování se staly součástí života celé rodiny. V roce 1981 byl opět zatčen a uvězněn a odsouzen za podvracení republiky a podezření ze špionáže na další roky do vězení, tentokráte do věznice Plzeň-Bory. Tady propašoval manželce moták, který pomohl dostat po odvysílání zprávy v zahraničním rozhlase V.Havla do vězeňské nemocnice a tím mu tehdy v podstatě zachránil život. Ale v pozdějších Dopisech Olze to bylo poněkud jinak. Byl zařazen do seznamu nepřátel státu v tzv. akci NORBERT a po propuštění z vězení byl donucen k vystěhování do Spolkové republiky Německo s celou rodinou, přišel o dům a veškerý majetek.
Po návratu z exilu se ucházel podle Zákona o mimosoudních rehabilitacích o znovupřijetí do armády, ale prověrky prováděli ti, kteří ho jako pracovníci vojenské kontrarozvědky dvakrát nechali zavřít, předseda generál byl agent StB. Naprostý diletant, ustanovený prezidentem Havlem po propuštění gen.Vacka do funkce ministra národní obrany mu napsal, že není vhodným kandidátem. Asi proto, že si dovolil kritizovat prezidenta republiky V. Havla (!). Bývalí politruci, spolupracovníci StB, agenti a lidé, kteří se na vyhazování nepohodlných příslušníků armády v době totality podíleli, byli tehdy nejvhodnějšími kandidáty na vedoucí kádry pro nově budovanou československou a později českou armádu . Dnes žijí s vysokými penzemi a dokonce často v domech, získaných po emigrantech.
Je nepochybné, že pokud by plukovník Čeřovský, vyhozený po roce 1968 z armády, podepsal onen souhlas s okupací, byl by nepochybně dávno generálem. Vyhozen totiž nebyl pro neschopnost, ale jako oportunista a nepřítel státu. Vyznamenání tedy obdržel, na povýšení do generálské hodnosti, které si jistě také zaslouží, stále čeká. Dočká se ?
Bohužel na satisfakci čeká ještě celá řada občanů, kteří proti komunistickému režimu aktivně bojovali, podíleli se na jeho pádu a mnozí se jí ani nedočkali.
Eda Seibert
