Místopředseda vlády Bělobrádek před pár dny navštívil Sudetoněmecký dům (se sudeťáky se lidovci kamarádí nějaký ten pátek) a poklonil se sudetoněmeckým mrtvým. Kolem toho gesta se právem rozpoutala polemika. Češi jsou na jakékoli nadbíhání sudetským Němcům velmi citliví.

V České republice mají sudeťáci oddaného skribenta Tomáše Krystlíka (užívám pojmu skribent, tedy pisálek, protože tento pán historikem nebyl a není), který nevynechá jedinou příležitost si do Čechů kopnout nebo rýpnout. Jednou píše, že jsme kulturně méněcenní (ze své zkušenosti vím, jak velký respekt ve světě budí česká kultura, zejména ta hudební), jindy se vyjádří, že musíme zakrývat své komplexy a kostlivce ve skříni, pak zase mluví o zbabělosti atd. atd.

Češi žijí na tomto území nepřetržitě víc než tisíc let. Byli tady v době, kdy žádné Německo neexistovalo a pozdější Němci byli Bavory, Sasy, Alamany atd. Český stát tu byl dříve než Svatá říše římská (dodatek národa německého se objevil až v 15. století) a přes vazbu k říši u nás nikdy neplatily říšské zákony. Přesto, že český prostor byl ze tří stran obklopen germánským, našim předkům se podařilo tuto zemi udržet. Naše existence byla ohrožena za II. světové války, ale plány Reinharda Heydricha z podzimu 1941 se nenaplnily.

Proč Německo vystoupilo v roce 1933 ze Společnosti národů? Protože mu vadily články 10 (závazek respektovat územní celistvost všech členů Společnosti) a 11 (článek se obrací proti válce nebo hrozbě války s tím, že Liga to bude pokládat za věc týkající se celé Společnosti národů).

Od roku 1937 existoval takzvaný plán Z, v němž jádro britského kabinetu připravilo celou tu hanebnost spojenou s Mnichovem (příslušné dokumenty objevil v 70. letech v britském Public Record Office Václav Král). Nicméně Československo bylo členem Společnosti národů a články 10 a 11 nikdo nezrušil.

Československo, které mělo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, překáželo Německu v cestě na Východ. Spojeneckou smlouvu jsme měli i s Francií. Když francouzská Blumova vláda prohlásila, že napadení Československa bude důvodem pro ozbrojený zákrok Francie, britská vláda se postarala o to, aby jí City odepřela úvěry, a Blumova vláda padla. Pro Československo byl nebezpečný nejen imperialismus německý, ale i britský (když Edvard Beneš za války nahlédl pod povrch britské politiky, vyjádřil se, že až někdo napíše dějiny britské politiky v době Mnichova, bude to strašná špína).

Mnichov nebyl v souladu mezinárodním právem, byl jasným porušením jeho základů. Toto období je historiky bohatě zpracováno, a jestliže Krystlík jejich díla nečetl, je to jeho problém. Mnichov vnímala demokratická veřejnost Evropy jako zradu a platí to, co řekl Winston Churchill, ztratili mír i čest. Tím, že obětovali Československo, poškodili nakonec i sebe.

Už před Mnichovem odvlekly sudetoněmecké freikorpsy do Německa stovky československých občanů, hlavně z Ašského výběžku. V noci z 12. na 13 září zavraždily henleinovské bojůvky několik desítek českých úředníků a vojáků.

Po Mnichovu nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. Podle odhadů žilo v záboru 800 000 Čechů, ale zůstalo jich 319000. Oficiální příkaz k odsunu sice vydán nebyl, ale znepříjemňování života, obrovský nátlak i přímé fyzické násilí k tomuto opouštění území vedlo. V obavách o svůj život odcházeli také němečtí antifašisté.

Když se v na počátku 70. let jednalo o československo-německé smlouvě (podepsána byla 11. prosince 1973), Československo trvalo na tom, že mnichovská smlouva je neplatná od samého počátku. Vyjednavači za SRN to odmítali. Na československou stranu působil i tlak Sovětů, protože ti nás sice na jedné straně podporovali, ale druhé jejich prioritou byla helsinská konference. Všechny východní smlouvy byly hotovy, jen ta československá ne. Nakonec se našel kompromis: v textu bylo uvedeno, že smlouva je nulitní (německy nichtig, anglicky null and void). To dalo československé straně možnost opřít se o vídeňskou konvenci o smluvním právu, která každou smlouvu vynucenou nátlakem kvalifikuje jako od počátku neplatnou. Na tento dokument se pak odvolávaly jak smlouva z roku 1992, tak česko-německá deklarace z roku 1997.

                Musím zmínit, že s NDR jsme měli smlouvu, v níž byla zakotvena neplatnost Mnichova od samého počátku. A protože sjednocení Německa proběhlo na základě mezistátní smlouvy, jedná se o nový mezinárodní právní útvar, nikoli o pouhé pokračování bonnské republiky. Tento fakt SRN v rozporu s mezinárodním právem opomíjí a smlouvu mezi ČSSR a NDR nebere v potaz.  

            Havlovci samozřejmě neudělali nic pro to, aby pozici Československa a České republiky posílili. Já sám jsem k této věci mnohokrát vystupoval ve Federálním shromáždění i v Poslanecké sněmovně, jenže to bylo v době, kdy komunista neměl pravdu ani v tom, že dvě a dvě jsou čtyři (kdo se o mé názory zajímá, najde hodně dobového materiálu v mé Anatomii parlamentu III, Futura, Praha 1992).  

                Byl bych rád, kdyby mě neprofesionální žvásty skribenta Krystlíka neobíraly o čas. Mám hodně práce, finišuji s pěti knihami a čas parlamentních prázdnin je krátký.  V zimě se vrátím k česko-německým vztahům a k německým antifašistům, kterým opravdu zůstáváme dost dlužni. A také mne zajímá německá emigrace do Československa po roce 1933.

             Pokud by si někdo v tomto mezičase chtěl počíst o tom, jak hodní a tolerantní byli Němci vůči Čechům (Češi měli mj. tu „čest“ být nejpopravovanějším národem okupované Evropy v prestižním berlínském vězení Plötzensee), doporučím mu alespoň knihu Borise Čelovského So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Tilia, Šenov u Ostravy 1997.

23 .7.2015