Pracoval osm let na Nově. Zabýval se organizovaným zločinem, závažnou kriminalitou. Diváci si ho určitě vybaví. Jen okruh jeho známých z pracovního okolí věděl či tušil, s jakými démony se přitom celoživotně potýká.

„Trpím bipolární poruchou osobnosti – maniodepresivní psychózou. Léčím se s tím a léčil jsem se s tím. Bohužel jsem však i takzvaný kvartální alkoholik. Dokážu delší čas fungovat bez alkoholu, ale pak – v období depresí, které přicházejí po manické fázi – jsem ten alkohol odmítnout neuměl. Naopak, bral jsem ho za prostředek, díky kterému jsem se cítil na chvíli o něco lépe. Musím přiznat, že než jsem se dostal do televize, byl alkohol skoro vždy důvodem toho, proč jsem musel předcházející pracoviště v redakcích opustit. Nevysvětlujte si to ale tak, že bych vyváděl a pil na pracovišti. Vyváděl jsem doma, zažil jsem i několik stavů odpovídajících Deliriu tremens. Končíval jsem pak zpravidla v Psychiatrické léčebně v Bohnicích,“ zahájil svoji zpověď pro ParlamentníListy.cz Ivan Břešťák. Člověk, který z velké výšky společenského žebříčku upadl na nejspodnější stupně.

I když se setkával s řadou lidí, kteří by mu možná mohli i v jeho současné situaci jakkoli pomoci, po pádu na dno, ztrátě bydlení, pomoc od nikoho hned tak nepřišla. Přesto jim to Ivan Břešťák nemá za zlé. Prý dostal hlavně od svých nadřízených v práci vždy tolik šancí, aby se vzchopil, že už jich víc asi ani dostat nemohl. „Vždy jsem tušil, že mohu takto skončit,“ podotkl Břešťák. S některými lidmi, se kterými se setkával pracovně, je ale přece jen stále ve styku. Letos, na komorní oslavě jeho padesátých narozenin, nechyběl například šéf Útvaru rychlého nasazení (URNA) nebo mluvčí Bezpečnostní informační služby (BIS).

V osobním bankrotu, po promarněných mnoha šancích?

V současné době Ivan Břešťák pobírá plný invalidní důchod – důvodem je právě jeho duševní nemoc. Ovšem příjem nemá přesto prakticky žádný, kvůli exekucím musel požádat soud o osobní bankrot a ten mu naštěstí vyhověl. Občas, jak sám říká, pomáhá neziskovým organizacím s prodejem malých drobných předmětů lidem na ulici.

„Když jsem byl na Nově, měl jsem šéfa Pavla Zunu. Nesmírně jsem si ho vážil, posunul mě profesně o hodně dál. Když jsem byl v těch svých stavech, vždy mě chránil, vždy mně nabídl pomocnou ruku. Ostatně i jeho nástupce Martin Ondráček mně dal po jednom mém extempore šanci. Pak už ale bylo jasné, že to takto dál nepůjde, byl jsem propuštěný, dostal jsem šestinásobek platu jako odstupné, takže jsem měl i peníze. Jenže ty jsem utratil, neplatil jsem nájem. A když jsem v rámci jednoho svého nočního běsu řval po domě, majiteli mého bytu došla trpělivost. Poté, co jsem skončil opět v Bohnicích, nechal můj byt vyklidit. O všechny věci jsem přišel. Po návratu z léčebny – bylo to v zimě – jsem musel přespávat v odstavených vagonech na nádraží či ve křoví. Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit, co to je,“ popsal v kostce počátek svého pádu Ivan Břešťák.