Při sobotním 65. výročí ukončení druhé světové války se na vrchu Vítkově v Praze konal pietní akt. Účastnila se ho hlava státu i předsedové obou komor parlamentu, předseda Senátu Přemysl Sobotka a první místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, která v úřadu zastupuje Miloslava Vlčka.

Nechyběl premiér Jan Fischer. Dále své věnce k památníku uložili ministr obrany Martin Barták, náčelník generálního štábu Vlastimil Picek a primátor hlavního města Pavel Bém.

"Dnešním pietním aktem se beze zbytku naplňuje idea z éry Masarykových moderních dějin naší státnosti," řekl ve svém projevu ministr Barták.

Následovala minuta ticha a čestná salva. Prezident pak propůjčil pět bojových praporů vybraným vojenským útvarům. Bojový prapor je pro jednotku nejvyšší pocta, nesmí být nikdy opuštěn ani ztracen.

Původní ostatky neznámého vojína z Československých legií, který padl v bitvě u Zborova, zhanobili za války nacisté. Později nespolupracovala ruská strana. Až loni se podařilo do země dovézt ostatky jiného neznámého vojína. Ty by nově uloženy do krypty Národního památníku.

Kvůli jiným jsme byli, kvůli jiným jsme zanikli

"Náš stát vznikl v důsledku změn první světové války, možnost přetrvat a pokračovat mu dal výsledek války druhé. Je to paradoxní, že bez milionů obětí, bez strašlivých tragédií a utrpení by nebylo ani české samostatnosti a suvereniy. Na to bychom neměli zapomínat," řekl prezident Klaus ve svém následném projevu.

Zdůraznil, že za svou svobodu kromě odvážných hrdinů našich, vděčíme také hrdinům cizím. Za odebrání naší svobody ale také vděčíme cizím.

"V minulosti jsme se přesvědčili, že stačily čtyři podpisy v Mnichově a naše svoboda a suverenita zanikla. Z toho plyne poučení. Svobodu a vládu nad svými věcmi můžeme pozbýt snadno, úkol dostat ji zpátky je ale nadmíru složitý," varoval prezident, aby lidé nezapomínali na minulost.

Země podle něj může uspět v nových výzvách pouze tehdy, když bude znát své kořeny a tradice, z nichž vyrůstá, a když se i v rámci celku dokáže sebeurčit.

V závěru projevu Klaus upozornil na vzdálené konflikty a jejich záludnost. "Dnes se nám zdá, že žijeme v dobách, kdy se nic neděje. Vzdálené spory jsou pro nás nereálné, fantaskní, nás se netýkající. Na to bychom neměli spoléhat, tyto jevy k nám totiž přicházejí s neúprosnou reálností."

Čtěte také: Vzpomínkové akty, koncerty i demonstrace, takový bude 8. květen

Projev prezidenta republiky na Vítkově u příležitosti 65. výročí skončení 2. světové války

Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení spoluobčané, vojáci, 

druhá světová válka skončila přesně před 65 lety a není náhodou, že si právě tento den naše země vybrala jako svůj státní svátek. Málo si to uvědomujeme, ale náš stát vznikl v důsledku změn, které přinesl konec první světové války a možnost přetrvat a pokračovat dále mu dal výsledek války druhé. Je to paradoxní, ale bez těchto dvou světových válek, bez miliónů jejich obětí, bez nezměrných válečných tragédií a utrpení by zřejmě nebylo ani české samostatnosti a suverenity. Neměli bychom na to zapomínat. 

V obou těchto válkách jsme stáli na straně vítězů a bojovali spolu s nimi, ale přes nemalé hrdinství českých vojáků, a právě to máme dnes důvod a příležitost připomínat, byl náš příspěvek pro konečné vítězství omezený a za svou svobodu a za obnovu naší státnosti vděčíme do značné míry jiným. 

Nemyslím to nijak defétisticky. Ani v nejmenším nechci snižovat úlohu a hrdinství našich vojáků z obou světových válek, legionářů, letců z bojů o Británii, mužů a žen od Buzuluku, ale také stovek a tisíců statečných občanů domácího protiněmeckého odboje, kteří se nechtěli smířit s potupným protektorátem. Mnozí z nich - často celé rodiny - skončili před popravčími četami či ve vězeních a koncentračních táborech nacistických okupantů. 

Bez této naší aktivní účasti jak na bitevních polích, tak v diplomatické ofenzívě bychom naši samostatnost nikdy nezískali a neobnovili ji. Přesto však je třeba, právě ve slavnostních chvílích jako je tato, abychom historické události a poučení z nich brali střízlivě a bez sebeklamu. Je to důležité nejen pro naši současnost, ale především pro naši budoucnost. 

Uspořádání střední Evropy po roce 1918 a po roce 1945 bylo sice významným, ale pouze odvozeným výsledkem obou těchto válek. Kvůli nám se tyto strašlivé války nevedly. Velmi zřetelně se to ukázalo na sklonku tzv. První republiky. Na to, aby byla naše státní existence popřena, stačily čtyři podpisy v Mnichově a jejich nevyhnutelné pokračování, 15. březen 1939. Poučení je jasné - svobodu a vládu nad svými věcmi můžeme pozbýt snadno, získat je zpět,  je úkol nesmírně obtížný. 

Toto všechno musíme připomínat sami sobě, ale ještě významnějším úkolem je předat to především našim mladým generacím, kterým osobní historická zkušenost těchto událostí chybí a které bez našeho trpělivého, málo oceňovaného úsilí mohou zůstat nedostatečně poučeny. I proto jsou akce, jako je tato dnešní, tak důležité. 

Naše země a náš národ mohou obstát v nových výzvách současnosti a budoucnosti pouze tehdy, budeme-li znát své kořeny a tradice, z nichž vyrůstá naše státnost. Obstojíme, budeme-li schopni nadřadit zájem celku, zájem této země, zájmům dílčím, které nás rozdělují. Uspějeme, budeme-li se inspirovat tradicí realismu, pracovitosti a odpovědnosti, neboť ona vždy byla v pozadí úspěšných epoch naší moderní historie. Uspějeme, pokud se budeme inspirovat a posilovat příklady hrdinů v dobách těžkých, jako byla ta před šedesátipěti lety. 

Proto chci poděkovat organizacím našich bojovníků za svobodu, organizacím válečných veteránů i všem jejich členům za jejich tehdejší i dnešní aktivitu a za živý příklad odvahy a vlastenectví, které v našem současném životě tak často postrádáme. Řada z Vás je tu dnes s námi. Chci ocenit i Vaši spolupráci s našimi ozbrojenými silami, v nichž posilujete bojové tradice, které naše armáda tak nutně potřebuje. 

Je nesmírně důležité, aby dnešní vojáci chápali smysl své služby jako obranu našeho státu a jeho svobody, tak jak jste ji chápali Vy. Aby nepodlehli falešnému pojetí vojenské profesionality jako pouhému vojenskému řemeslu. Aby byli vyzbrojeni i uvnitř sebe sama. Aby jejich odhodlání v případném boji nasadit i vlastní život pramenilo z pocitu odpovědnosti za obranu vlastní země a svobody jejích obyvatel, nikoliv z mentality expedičního sboru. Pouze takové ozbrojené síly budou mít smysl, pouze takové ozbrojené síly budou mít podporu veřejnosti a budou jí také ku prospěchu. 

Výklad historie druhé světové války i našeho osvobození byl od samého počátku předmětem velmi nevraživého politického boje. V poválečném období byla tato historie účelově přepisována v zájmu nastupující komunistické totality. Hrdinové západního odboje byli perzekvování, vězněni, vyháněni, někteří popraveni. O roli západních spojenců při našem osvobození  se dlouhá desetiletí nesmělo mluvit. 

Před více než dvaceti lety komunistická totalita skončila. Dostalo se nám příležitosti vzpomenout zásluhy všech, kterým za osvobození vděčíme. Získali jsme možnost pokusit se alespoň trochu napravit křivdy vůči nespravedlivě pronásledovaným a opomíjeným, i když se nám to ne vždy a ne plně zdařilo. Naši úctu a vzpomínku si zaslouží všichni vojáci spojeneckých armád, ti z východu i ti ze západu, protože to byli oni, kdo zásadním způsobem přispěl k našemu osvobození od nacistické okupace. Tragédií je, že mnozí z nich položili své životy dokonce až v posledních chvílích války. 

V uplynulých letech jsme si začínali myslet, že žijeme v dobách, kdy se - s nadsázkou - nic neděje. Vypadalo to, že tragické zvraty nejsou na pořadu dne. Geograficky vzdálené události, ke kterým sice nepřetržitě dochází, se nám zdály být neskutečné, nereálné, jakoby nás se netýkající. 

Neměli bychom na to spoléhat. Přicházejí věci, které se celým generacím zdají být nemožné, fantaskní, vzdálené. Přicházejí s neúprosnou reálností. Proto bychom dnešní den a oslavy s ním spojené neměli považovat jen za jakýsi povinný každoroční rituál. Jsme zde kvůli věcem velmi živým. A není pravdou, že se nás netýkají. Scházíme se zde hlavně proto, abychom se z tragické zkušenosti z událostí šedesát pět let starých pokusili něco si odnést pro náš dnešek, pro naši budoucnost.

Je dobře, že jsme se sešli právě tady. Jsem velmi rád, že se tento obnovený památník, zde na vskutku historickém vrchu Vítkově, znovu stává symbolickým místem, kde spočívají ostatky neznámých vojínů ze západní i východní fronty, že se stává místem, kde můžeme společně a důstojně vzdát čest jejich památce i památce jejich spolubojovníků. Praha tím získává pietní místo, které bude důstojně připomínat tradice naší státnosti. Věřím, že je budeme mít stále na paměti.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus, Vítkov, Praha, 8. května 2010