V zemích, kde existuje jakási politická „kultura vysokého nároku", se politikům od začátku kariéry často i velmi obhrouble vštěpuje, že mají sloužit veřejnému zájmu. A tím se samozřejmě také myslí, že mají jít příkladem. „Kultura nároku rovněž znamená, že politika je uznávané řemeslo, jehož vykonavatelé se obecně těší elementární důvěře a úctě," píše Marek Švehla v komentáři pro týdeník Respekt.
V Česku je s tím však dlouhodobý problém. Jak můžeme mít na politiky vysoké nároky, když si o nich obecně myslíme, že jsou líní, opovrženíhodní lidé, s nimiž nechceme mít nic společného, a politika, že je svinstvo? „A proč se nás pak dotýká, že nejdou příkladem, když na ně obecně tolik nadáváme? V tom je rozpor, který brání nápravě české politiky a pomáhá plodit cyniky, jako je Josef Dobeš," tvrdí Švehla.
Ministři Nečasovy vlády kážou vodu a sami pijí víno
Na případu ministra školství Dobeše komentátor ilustruje, jak si také politik může počínat. V minulém roce rozdal svým podřízeným mnohatisícové částky, šéfce své kanceláře Janě Machálkové přiznal dokonce mimořádnou odměnu 110 tisíc po pouhém měsíci práce. Navíc ji velice vágně zdůvodnil „za mimořádné pracovní nasazení a zásluhy při odhalení vážných nesrovnalostí v úřadu".

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jih