Poctivá cigorka? To mě po..., znělo Pečkami. Nádraží je tu nebezpečná zóna

Kousek od nádraží, které je centrem různých podivných existencí, je pekařství Žalud. U kávy se ParlamentníListy.cz vyptávávají prodavačky, co o zdejších problémech ví, zda se s nimi nějak potkává.

Žloutenka z pekárny. I to je možné

„To víte, že ano. Ještě před rokem sem chodili snídat. Posadili se u stolečků a snědli všechno, co bylo sypané cukrem. Nějak to prý potřebují. Klidně tu nechali za snídani 250 korun. Koblihy, buchty, cukřenka na stole věčně prázdná. Teď už tu nevysedávají, kdo ví proč? Nakoupí si a snědí si to někde jinde." Pro obchod je to patrně lepší. „ Taky pan Žalud, majitel pekárny, mi nabídl že mi zaplatí očkování proti žloutence... Člověk nikdy neví," říká prodavačka v pekařství.

Romové obsadili i Rakovnicko. Občané chodí ven s pistolí, nebo raději vůbec

„Teď je tu klid," říká ParlamentnímListům.cz paní v papírnictví. Redakci zajímá, zda místní "feťáci" nějak ovlivňují její obchod. „Kdyby to takhle chtělo zůstat. Když jede herna tady vedle, tak to je hrůza. Já to mám dobré. Zavřu krám a jdu bydlet jinam. Ale pán právě vedle v elektru v tom domě i bydlí, takže to tam má pořád." O co se jedná? chtějí vědět ParlamentníListy.cz

„Pořád musí hlídat svůj majetek. Pomalu aby oka nezamhouřil. Oni feťáci a nepřizpůsobiví jsou vlastně spojité nádoby. Jedni potřebují a vyhledávají druhé. Jedni to svinstvo prodávají, druzí ho nakupují. A prostředí herny je prima místem k obchodním schůzkám," říká s nadsázkou. Opouštíme obchod, park na náměstí je jako ze žurnálu, stříhané tvarované buxusy, cestičky... akorát lavička je tu jen jedna, obsazená. Copak to, že v takovém parku je tak málo laviček, zajímá redakci. „Bylo jich tu víc, ale slejzají se tu divný lidi a fetovali tu. Když si nemají kde udělat pohodlí, tak je to sem tak neláká," myslí si zde odpočívající důchodkyně.

Zavřená herna - konečně klid

Vracíme se do papírnictví a zapřádáme opět hovor na téma zavřené herny. Je to dobře, že ji zavřeli? „Dobře to je, ale nikdo ji nezavřel, jestli myslíte úředně. Prostě se jen bývalý majitel nemůže dohodnout s tím současným na nějakých podrobnostech, takže je zatím stále zavřená. Kdyby to tak chtělo zůstat. Když ta herna jede, neumíte si představit, co se tu děje. Pořád sem někdo chodí, a nic nekupuje, hlavně ty jejich děti. O výchově nemají zdání, honí se mi po obchodě, jeden chce vědět, co stojí támhleto a druhý se mezitím pokouší tu to ukrást. Pak to asi někde prodají, aby měli rodičové na hernu, na alkohol, a na drogy. Možná si kradou věci, které jim rodiče prostě nikdy nekoupí. Přitom by měly být alespoň některé ve škole. Ale teď, co je ta herna zavřená, je tu klid. Tedy ono je další hazardní doupě kousek za tratí, tak možná chodí tam nebo si jezdí do Prahy, co já vím. Třeba k čertu ať jedou, ale tady ať dají pokoj. Obchod už takhle není nic moc, a ještě tohle. No, šla byste si nakoupit do krámu plného běhajících řvoucích dětí? A tak málo by stačilo - prostě zrušit herny."

Šok v lékárně

Se smíšenými pocity pátráme dál po městě a po názorech lidí na největší pečecké problémy. Naproti je lékárna, kde utrpím šok a zapomenu se zeptat na cokoliv. U pultu je právě Romka a nakupuje něco pro děti. Sirupy na kašel a podobně. Paní magistra je trochu nervózní a vrací jí peníze. Romka přehlédne majetek a vrací paní magistře bankovku. „Ale pani, to ste mi vrátila moc, to byste se ošidila." Zmatená magistra děkuje, Romka s nákupem odchází... Za mnou si kdosi ve frontě šušká „Ty vado, viděls to? Poctivá cigorka, no to mě teda po...!"

Mobil za žloutenku nestojí

Na zastávce autobusů si dvě paní něco vysvětlují a šermují při tom rukama. „Támhle to bylo, říká jedna. Na mou duši! Zatýkání jak z filmu! Zase asi nějaký zátah na tyhlety dealery. Ale asi se nic nezmění. Holce říkám pokaždý, ať do toho průchodu neleze. Radši ať to bere po kolejích. Za to riziko to nestojí. Náhodou tam budou, píchnou ji jehlou nebo jí aspoň ukradnou mobil, není o co stát." Vkládám se do jejich hovoru. Zajímá mne, jak často se tady tyto věci dějí. „Skoro pořád," odpovídá jedna z žen. Teda jako zátahy. Policajti to tady na nádraží čistí často, ale co zmůžou. Pár jich zavřou na chvíli, zbytek pustí po dvou dnech. A pořád se vynořují noví. Rok nebo dva to tak bude, jedné známé kluk tam procházel a najednou ho obstoupila partička a hned dej sem mobil a peníze. Když řekl, že nemá, chtěli ho píchnout jehlou. Peníze fakt neměl, ale ten mobil jim radši dal. Za žloutenku prý mu nestál." Snažím se vyzvědět, kudy tedy má člověk odejít od posledního nočního vlaku z Kouřimi. „To máte jedno, třeba to přeskočte. Jen do průchodu na třetím nástupišti vůbec nelezte. Vlastní dceři to říkám taky. Tak to berte jako dobrou radu."

Jdou na jisto. S důkazy

Náhodně oslovený policista sloužící v Pečkách pátým rokem nemá pocit, že by zde byla situace nějak horší než třeba v Českém Brodě. „Ani nemám pocit, že by se za těch pět let nějak výrazně změnila." Snažím se zjistit, kolik tak zátahů na dealery drog a feťáky během určitého období mají - neví. „To víte, taky tady pořád nejsem, když mám dovolenou a ani se nedozvím, že něco bylo." Po chvíli hovoru se trochu podřekne, že když během dovolené je jeden dva zásahy... „Kromě toho, to nedělá policie v uniformách, to je věc kriminální služby. Mají to vždycky připravené, zdokumentované a jdou najisto, rovnou s důkazy." Bohužel patrně kvalitní práci policie na Kolínsku poněkud kazí nedávná aféra, kdy se prokázalo, že nejen nepřizpůsobiví a dealeři, ale i někteří muži zákona mohou být spojité nádoby, protože se vzájemně potřebují...

Jsem černej. Ale načerno nejedu!

Čtvrtá odpolední, na nádraží u třetí koleje sedí parta Romů. Jsou hluční, trochu demolují již načatou lavičku a komentují lidi jdoucí od lokálky Kouřim - Pečky. Po několika minutách se vláček naplnil cestujícími směr Kouřim. Parta Romů se hrne také dovnitř, strojvedoucí, který je zde i průvodčím, je ale zastavuje."Tak pánové a jízdenky mi ukážete?" „Ne, teď si je koupíme. Ona je koupí" a ukazují na Romku celou v růžovém. Ta opravdu drží peněženku a chystá se platit. Strojvůdce je ale neoblomný. „Teď vás celou dobu sleduju, jak tu řádíte na nástupišti, měli jste hromadu času si lístky koupit, takže to budete mít drahé." Přirážka při koupi lístku ve vlaku stojí 40 korun za jeden lístek. „Ale pane, my jsme neměli peníze. Čekali jsme na ni, přijela z Prahy. Ona má peníze a koupí nám lístky. Proto na ni čekáme," vysvětluje jeden z Romů, druhý začíná rozhovor hrotit „Heleďte pane a ty lidi tam ve vlaku jste všechny takhle kontroloval? Určitě taky nemají lístky. Nikdo z nich, ale my, že jsme černý, tak musíme platit, co? Pojďte je překontrolovat. Pudu s váma! Určitě všichni jedou zadarmo, nebo aspoň půlka. Tak proč kontrolujete jen nás?!" „Protože vím, že jste bez lístků!" odpovídá strojvůdce. „A jak to můžeš vědět," přechází mladík na tykání „jako že jsem černej, tak automaticky jedu načerno? To je rasismus!" rozčiluje se Rom. „Hele, nechte řečí a kupte si jízdenky, jinak ven," rezolutně hlásí strojvůdce. Romka si stoupá k okénku a otevírá peněženku, strojvůdce počítá. „No, vidíte. Lístky vám neprodám," říká překvapivě.

SLEDUJEME TÉMA Romové

Černí pracanti

„A to jako proč?" diví se Romka „Protože kdybych vám započítal přirážku a cenu lístků, platila byste za ten kousek, co jedete, 280 korun! Modlete se, ať nepřijde revizor..." Podíval se na mladou Romku, zabouchl dvířka od kabiny a vlak se přesně na čas rozjel. „Hajzl! Má štěstí, že zalez, bo bych ho zabil, šmejda," kasá se rozkurážený mladík. Druhý ho uklidňuje „Vole, nech to, vezem se, tak jako co?" „No viděla jste to, pani? Je to rasista!" obrací se na mne ten, co sedí vedle. A co vy, máte lístek?" Lístek mám ještě v ruce, tak jen otvírám dlaň. „No jo, má," směje se. Ptám se jich, odkud jedou „Z práce, pani," tvrdí Rom a ukzuje mi rozdrbané hadrové rukavice. Zajímám se, z jaké práce. „Pani, chodnik děláme. V Pečkách u policajtů." „Schovej ty rukavice, vypadáš jak debil," říká jeden z party. „Makám ne, vole, tak se nestydím za pracovní hadry." „Pani, že to má sundat, dyť je má uplně rozervaný." „Co blbneš, vole, co bych je sundaval, je to vod práce rozervaný. Sem hrdej, že makam, ne? Tak si necham pracovní rukavice a basta, zejtra si vemu aj krumpáč," uzavírá hovor Rom.

... a konečně feťáci

V noci jsou Pečky prázdné. Nádražní rozhlas důrazně vyzývá, aby lidé k příchodu a odchodu k vlakům využili podchodu a nevstupovali do kolejiště. Právě v podchodu se "nečekaně" objevují místní feťáci. Sedí na schodech, oba jsou tmaví. Zrovna probíhá jakési školení, jak si to má děvče do té žíly vstříknout. Jsou vyzáblí, jsou mimo, oba mají právě jehlu v žíle, oba jsou málo překvapeni, že jde někdo kolem. „Jenom procházím," říkám. „Nenechte se rušit. Nedělala bych to, ale je to vaše věc," plkám a snažím se být rychle pryč. Mladík mě posílá i s otitulováním hodně daleko. Jsem ráda, že se nezvedají a rychle jdu na první nástupiště. Vlak jedoucí na Masarykovo nádraží právě vjíždí do Peček, asi bych měla někomu něco ohlásit, ale po nástupu do vlaku jsem ráda, že toto jinak pohledné městečko opouštím bez následků.

Další reportáže ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Čtěte také:

Foto: Hans Štembera

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE