Liener v materiálu, který ParlamentnímListům.cz poskytl, dává za pravdu Davidu Rathovi, když ten ve svém známém projevu ve sněmovně tvrdě kritizoval, v jakých podmínkách musí lidé, kteří jsou zadržování ve vazbě, žít. Situace prý zdaleka neodpovídá tomu, že žijeme v 21. století a vazebně zadržovaní nemají ani možnost dodržovat základní hygienické návyky.
Kauza podplukovníka Romana Lienera byla před časem známá jako velký skandál ve vojenském zpravodajství, kde nechyběly obvinění z vynášení přísně tajných materiálů, zpronevěry či spolupráce s běloruskou tajnou službou. Nakonec se však, a zdaleka ne s takovou pompou jako původní obvinění, ukázalo, že pplk. Liener byl obětí boje uvnitř vojenské tajné služby.
Česká vazba je jako státní peklo
Dostat se v České republice do vazby je podle jeho slov víc než snadné. Mnoho lidí si prý myslí, že podmínky v českých vazebních věznicích jsou v pořádku. Sami se tam však mohou ocitnout velice rychle, aniž by to předem tušili. Místo vazebních věznic by spíše podle Lienera sedělo označení státní peklo.
Celý jeho případ začal v roce 2004, kdy byl více méně shodou náhod oficiálně informován, že je předmětem trestního stíhání. „Proto jsem se po poradě s advokátem rozhodl, že nebudu pracovně cestovat do zahraničí, nepojedu s rodinou na zahraniční dovolenou, aby toto nebylo možné použít jako záminku pro mé uvržení do vazby,“ píše bývalý zpravodajec.
Zdálo by se logické, když někdo ví o svém trestním stíhání a ani po půl roce se nevydá do zahraničí, byť jen na dovolenou, není důvod ho vzít do vazby z důvodu možného útěku. Omyl. K zatčení nakonec došlo a uvalena byla jak vazba útěková, tak i koluzní (proti ovlivňování svědků). „Marné bylo argumentovat soudkyni, že půl roku dopředu jsem věděl, že za půlroku jsem mohl ovlivnit kolem sebe kohokoliv, že k bývalým kolegům, stále sloužícím ve vojenské rozvědce nemám přístup,“ uvádí dále.
Třiadvacet hodin na cele, pak možnost „sprchy“ nad toaletní dírou
„Neuvěřitelné? V právních státech jistě ano, v Česku ne, a to byl teprve začátek mého poznávání ‚českého pojetí právního státu‘,“ odhaluje Liener, co všechno je v české justici možné.
Ten na základě vlastní zkušenosti českou vazbu považuje za systém devastující nejzákladnější potřeby života člověka. „Vazebně stíhaný – ne odsouzený vězeň pykající za své činy, jen ‚osoba dočasně omezená na svobodě i jiných právech z důvodů vyšetřování‘, v pankrácké vazební věznici nemá na cele, kde je po 23 hodin denně beznadějně uzamčen, po celou tuto dobu přístup k teplé vodě vůbec.“ Tedy šance, že by si vazebně stíhaný po vykonání tělesné potřeby umyl ruce teplou vodou, jak je v civilizované společnosti zvykem, žádní není.
„Podle řádu této věznice má vazebně stíhaný právo dvakrát týdně se po dobu 5 minut osprchovat teplou vodou. Ti, kteří si nestihli smýt mýdlo s potem ze svých těl, pak měli jedinou možnost setřít je ručníky,“ popisuje životní podmínky lidí, kteří jsou dosud před zákonem nevinní.
Pokud se někdo chce umýt častěji, nezbývá mu prý nic jiného, než počkat, až po večerce zhasnou světla a před umyvadlem na cele na rozprostřeném hadru na podlahu se zkusit omýt studenou vodou. „Na rozdíl od Pankráce v ruzyňské vazební věznici teče teplá voda, takže si nahý vazebně stíhaný občan dřepne nad ‚toaletní‘ díru, a jeho kolega mu na tělo lije teplou vodu z vědra, které slouží na mytí podlahy. Pan exministr Pospíšil by sotva uvěřil, jaký je to skvělý pocit, moci se takto každý den ‚osprchovat‘!“ kritizuje exministra spravedlnosti, který v minulosti řekl, že ve vazbě nelze čekat žádný luxus. Patří ale možnost se alespoň jednou denně osprchovat teplou vodou mezi luxus?
Plazmová televize pro katarského prince
Další věcí, nad kterou v případě systému české vazby visí otazník, proč jsou vazebně zadržovaní, dosud nevinní občané drženi pod zámkem v režimu, který odpovídá nejpřísnějšímu systému v klasickém vězeňství, kde jsou již lidé odsouzení. Zajímavý pak byl případ zadržování katarského prince.
To se najednou podmínky ve vazbě změnit mohly. Tedy jen pro něho. „Na svobodě omezovanému katarskému princi povolili donášet jídlo z blízkého hotelu, z bachařské kanceláře mu natáhli do cely prodlužovačku, aby se mohl dívat na plazmový televizor, který mu tam povolili přinést,“ píše dále Liener.
„Možná již přišel čas zamyslet se nad zákonem proti týrání lidí v českých vazebních věznicích, možná je přišel čas chránit, stejně jako chrání tento stát zvířectvo. Nebo co všechno a kolik toho musí ještě tito lidé vydržet a co vše musí ještě snášet, než konečně někdo řekne pravdu, že české vazbení je nelidské!“ kritizuje Liener tvrdě.
Podrobně o poměrech ve vazebních věznicích i celém případu Romana Lienera ZDE.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka