Jednání o řešení evropské krize pokračují. Po evropském summitu 9. prosince se konala 19. prosince videokonference unijních ministrů financí (za ČR se zúčastnil náměstek ministra Tomáš Žídek). Pozornost médií se soustřeďuje stále na otázku úvěru pro MMF, který má pomoci při řešení dluhových problémů eurozóny. Ani po této konferenci se nenalezla shoda. Polsko, Dánsko a Švédsko jsou vstřícné, ale výhrady Velké Britanie a ČR trvají, i když nepadlo jasné NE. Zatím tedy MMF půjčí na základě společné dohody jen země měnové unie. Ostatní jak se individuálně rozhodnou.

Závažnějším problémem je, že se neřeší v širších souvislostech co dál s Evropou. Bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn na nedávném ekonomickém fóru v Pekingu prohlásil, že eurozóně zbývají na to, aby se svou dluhovou krizí něco udělala, pouze týdny. Rozpad eurozóny by přitom vedl k hluboké recesi a ta by měla katastrofální sociální dopady. V zájmu obrany sociálních jistot jde o udržení a perspektivní prohloubení evropské integrace. Bylo by naivní snažit se v evropské integraci zařadit zpátečku. Ekonomicky slabší země totiž dnes již jen těžko uhájí sociální stát samy. Posílení evropských struktur je možností, jak se společně bránit tlaku globální konkurence.

Postoj levice k stabilitě v eurozóně by měl být proto pragmatický. Podaří-li se to, posílí to projekt společné Evropy ve směru sociální soudržnosti, ale i fiskální integrace. Přitom se dostáváme do dvojích kleští. Krajní liberálové chtějí restrikcemi odvrátit „neodpovědný život na dluh“ a kritizují lití peněz do záchranných valů. V podstatě dávají vybrat – buď rozpočtová restrikce, která z transferové unie udělá unii liberálního byznysu, a nebo návrat k národním státům, které budou loutkou v rukou nadnárodního kapitálu a k dominanci dolaru jako mezinárodního platidla.

Na druhou stranu se k pouhému negativismu vůči eurozóně přidávají i některé hlasy v levicových kruzích. Argumentují tím, že jakákoliv záchrana eurozóny stejně jen proteče do bezedných chřtánů bank a spekulantů. A obávají se posunu EU k tuhé fiskální disciplíně. Eurozóna je přitom spíš obětí destruktivního tažení globálního kapitalismu proti jakékoliv bariéře či regulaci. Dlouhodobé řešení by mělo jít více k podstatě věci, a tou je špatně a nedostatečně regulovaný finanční kapitál.

Pokud chápu evropskou integraci jako způsob, jak zdivočelý globální kapitál přivázat na řetěz, musím si říci, zda pro takový cíl mám nějaký program. Zda jsme na levici schopni nějakým reálným způsobem dostat krizové procesy, které se nyní spouští, pod kontrolu. Zatím se evropská levice jen s vypětím sil brání tlaku na kvalitativní zhoršení situace a její diskuse o budoucnosti Evropy je mělká. Evropská levice by měla alternativní projekt solidární Evropy předložit co nejdříve a začít za něj bojovat.

Bude-li Evropská unie proti lidem, budou lidé proti Evropské unii. Pouze takový projekt evropské integrace, který nabídne zlepšení životních podmínek, má šanci zarazit vzestup populistického nacionalismu a zhoubného izolacionismu. I to byl jeden z důvodů, proč se sešla 16. prosince v Berlíně porada expertů levicových stran s cílem pracovat na společné iniciativě. V úvodu Gregor Gysi za hostující Die Linke uvedl, že je potřebné rozbít monopol hodnocení krize i monopol jejího řešení a předložit vlastní politickou nabídku.

Potřebujeme především flexibilnější Pakt stability umožňující i růst, tomu by se přizpůsobila i reforma Evropské centrální banky. Insolvenční řízení pro předlužené státy musí být nejen transparentní, ale ohleduplné k budoucímu rozvoji. Ke konsolidaci financí může přispět zvyšování přímých daní (posílení jejich progrese), samozřejmě v míře, která bude přátelská k potřebě růstu. Odmítnout tlak na mzdový a daňový dumping je součástí takové růstové alternativy. V rámci dlouhodobého boje za lepší evropské instituce je potřeba prodiskutovat i postupné kroky k silnější koordinaci hospodářské a rozpočtové politiky bez zásahů do suverenity.

Zazněly i varovné hlasy před reálnou redukcí evropského rozpočtu s tím, že z dnešního 1% podílu tohoto rozpočtu na unijním HDP by bylo třeba podstatně zvýšit jeho váhu (výhledově až na 10 %). Místo pouhých úsporných programů a rozpočtové disciplíny by se pak těžiště přesunulo k rozvojovým investičním programům. K tomu patří větší společenská kontrola finančního sektoru  a větší spoluúčast profitérů z této branže na solidárnější Evropě.

Jde o alternativu, která bude přijatelná jak pro širší levici, tak i v různých zemí EU. Jinak hrozí, že řešení ovládne pravice posílená o chaos ve stále širších vrstvách obyvatelstva, které podlehnou různým populistům. Nestačí jen kritizovat – v tom nás historie dostatečně poučila.

Jiří Dolejš, poslanec PČR za KSČM