Exsenátor Mejstřík: Když vidím Klause na známce, pletu si ho s Husákem!

Od demonstrace 17. listopadu 1989, kdy asi v půl osmé večer příslušníci pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti demonstranty zastavili na Národní třídě v Praze a brutálně je rozehnali, uběhlo dvaadvacet let. Tehdy odstartovala změna režimu v Československu. Lze konstatovat, že období kolem sametové revoluce bylo nejlepší dobou vašeho života?

Ano. Doba před převratem, zhruba roky 1986 až do podzimu 1989 byly jedním z nejhezčích období mého života.

Jak na něj vzpomínáte? Jelikož jste jako politik nejvíce bojoval za zákaz komunistické strany, nemělo se to vyřešit hned po sametu?

Když vzpomínám, tak s radostí. Samozřejmě, pokud se pak člověk probírá životem dál, přibývá smutku a desiluze. Klausova, ale i Havlova, protože on a jeho přátelé na to přistoupili, „tlustá" čára za minulostí byla největším podvodem na našem národu. Ani nemohu říci, že to byla chyba. Z jejich pohledu to nebyla chyba, ale jasně deklarovaný úmysl. Z mého pohledu to byl podraz, kvůli němuž se tu budeme ještě dlouho plácat v postkomunistickém bahně. KSČ, dnes KSČM, jakož i všechny komunistické odnože, měly být ihned po převratu postaveny mimo zákon stejně, jako se to po druhé světové válce stalo s NSDAP. Jde o dvě partaje, jejichž ideologie i důsledky jejich působení, jsou srovnatelné. Namísto toho tehdejší reprezentanti Občanského fóra v čele s Václavem Havlem, zaručili komunistům zákonem účast ve svobodných volbách!

Na směšnou figurku Klause se zapomene. Na Havla ne, říká bývalý muž z Hradu

Bořitel komunismu Pánek: Čekal jsem, že dnes budeme dál

Jak odpovídáte, když vás kritizují, že jste byl před listopadem 1989 v SSM a nyní bojujete za zákaz KSČM?

Osmnáct let po sametu to na mne vytáhli bolševici v (Rudém) Právu, a ihned po nich se toho s chutí chopila ODS. Proč asi? Někdy mají k sobě naši rudí a modří hodně blízko. Všechny, koho to téma zajímá, odkazuji na svou knihu Deník - Řekněte jim, že sametová... Tam najdou odpověď.

Co soudíte o změnách během posledních dvaceti let?

S tím, že demokracie bude znamenat větší příklon ke konzumu, protože bude co konzumovat, člověk počítal. S čím jsme počítat nemohli, bylo, že ta „sametovost" bude nakonec znamenat vítězství komunistů. Byl to dokonalý marketingový tah. Ale i o tom je moje kniha. Důsledky jsou zjevné. Absence jakýchkoliv mravních hodnot. Třeba teze, že peníze nejsou špinavé, zákony šité na míru grázlům a zločincům, nefungující a korumpovaná policie i justice sloužící mocným a z toho vyplývající miliardové tunely bez postihů. Nemožnost dosíci se práva, úplatní politici a jejich sluhové ve státní správě, bolševici a estébáci zakládající vysoké školy, například plzeňská práva, které se pak stávají součástí mafiánského prostředí ovládajícího tady stát. Do toho úplatná média. Mafiánské prostředí vycizelované téměř k dokonalosti. Přehnaný akcent na spotřebu je u nás součástí hry na demokracii. Kdo si hraje, nezlobí. Klaus i Zeman to moc dobře věděli. Předhodili lidem kost a pak si šli v klidu za svým. A mají učenlivé žáky.

Čtěte vše o Václavu Klausovi

Čtěte vše o Václavu Havlovi

Co si myslíte o tom, jak dnes klika prezidenta Václava Klause neustále napadá exprezidenta Václava Havla? Společnost se navíc radikalizuje...

To je důsledek hrací karty, na kterou Klaus vsadil. Xenofobie je jednou ze snadných cest, jak se v nevyzrálých demokraciích udržet u moci a peněz. Jinde by ho to z Hradu odstřelilo, u nás ještě pořád sbírá body. Ale ani to není na věky. Klaus končí. Spolu s ním a jeho hradní partou skončí jedno období našich dějin, na něž nebudeme moci být příliš hrdí. Nevím proč, ale když ho vidím na známce, vždy si ho spletu s Gustávem Husákem.

Zklamání z politiky jste na podzim roku 1999 vyjádřil účastí v iniciativě Děkujeme, odejděte! Nebyla to naivní představa, že po takové akci odejde celá politická garnitura?

Nechtěli jsme, aby odešla celá politická garnitura. Šlo o Klause a Zemana, představitele mafiánské politiky. Stojí za to si ten manifest znovu přečíst. Najde se na internetu, nebo třeba v té mé knize. Arogantní reakce těchto pánů mě nakonec přiměla vstoupit do takzvané vysoké politiky.

Jak hodnotíte své působení v politice, v senátu?

Cítil jsem to jako úkol, službu, pokračování toho, co se nám v listopadu 1989 nepodařilo. Byl jsem sám voják v poli, bez partajního krytí zad, zato naprosto svobodný. Přesto, nebo možná právě proto, se mi podařilo možná víc, než v co jsem doufal. Téma dekomunizace, tedy vyrovnání s komunistickou minulostí, jsem po patnácti letech vrátil zpátky do hry, byť si zpočátku všichni ťukali na čelo. Dva roky po mém nástupu do senátu ke mně přibyl kolega Jaromír Štětina. Na něj samozřejmě nemohu zapomenout. Byl jediný, kdo mi tu káru pomáhal táhnout a snaží se dál. Na počátku jsem ale byl úplně sám. Návrh na postavení komunistů mimo zákon byl můj stejně, jako třeba návrh na ocenění odbojové skupiny bratří Mašínů. Tehdy jim všichni nadávali do vrahů. Nyní je součástí naší jurisdikce zákon o třetím odboji. Máme zde Ústav pro studium totalitních režimů, který se dobou komunistické totality a protikomunistickým odbojem zabývá. Mašíni a Milan Paumer byli oceněni premiérem, vláda má v ruce návrh na rozpuštění KSČM. Samozřejmě, že ne vše, co zde jmenuji, je jen mé dílo, ale ty stojaté vody jsem rozhýbal já. A jsem na to hrdý, byť si ony pomyslné vavříny odnesou jiní. Ale to je můj úděl a jsem na to zvyklý. Poslední velká věc, která se mi ve vysoké politice podařila, byla mezinárodní konference Svědomí Evropy a komunismus. Pořádal jsem ji roku 2008 spolu s tehdejší europoslankyní Janou Hybáškovou, později nás podpořil i tehdejší místopředseda vlády Saša Vondra. Díky konferenci se nám podařilo přenést téma dekomunizace na evropskou úroveň. Na nezávislého senátora toho bylo nejspíš až příliš. Proto mne nakonec odstavili.

Čtěte také:

Jak vidíte současnou politiku? Není čas na další, možná radikálnější, výzvu ke změnám?

Všechno má svůj čas. Žádný strom neroste do nebe. Změny dříve, nebo později přijdou.

Ve své knize Deník... jste zkritizoval všechny kolegy snad až na Jana Hřebejka. Co vás na nich obecně nejvíc naštvalo?

Je vidět, že jste tu knihu nečetl. Nikoho ze svých přátel tam nekritizuju, protože se nezpronevěřili. To není jen Honza, ale i Petr Jarchovský, nebo třeba Igor Chaun, Pavel Lagner, Yvona Kreuzmannová a mnoho dalších z doby před listopadem. Pokud jsem byl kritický, týkalo se to mých revolučních studentských souputníků z okruhu disentu a jejich kamarádů. Tam patří třeba Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší, Jan Vidím, Ivan Langer a tak dále. Co mě na nich štve? Šli do vysoké politiky a velmi záhy ztratili páteř. Ale ty jsem potkal až během převratu a nemohu říci, že by šlo o přátele. Snad až na Marka.

Existuje ještě strana Cesta změny, za níž jste se dostal do senátu?

Myslím, že skončila spolu se mnou.

Po konci funkčního období v senátu jste se odstěhoval na Vysočinu a žijete v ústraní. Trochu jako Miloš Zeman. Co to?

Se Zemanem mne spojuje jen to, že jsme se narodili a žijeme ve stejné zemi. Ale takových je tu víc. Nejsem člověk, který by si natáhl bačkory a seděl u kamen. Nenudím se. Ale mohu všechny politiky uklidnit, zpátky se nechystám.

Martin Mejstřík se narodil v roce 1962 v Kolíně. Z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze byl po dvou letech vyloučen pro politickou nezpůsobilost. Nicméně roku 1991 dokončil studia na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, obor loutkoherectví. Před tím se stal členem Socialistického svazu mládeže, ale roku 1989 stál v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. Je nejspíš neznámějším ze studentských vůdců. Byl zastupitelem na Praze 1, poté se za stranu Cesta změny stal senátorem. Ve funkci působil v letech 2002 až 2008. Je jedním z největších odpůrců komunismu u nás a členem Československé církve husitské.