Co dělá poslanec Jaroslav Foldyna z předvánoční soboty na neděli?

Tak jsem v procesu gruntování, což potrvá. Mám teď na mysli gruntování zvířatům, které máme, tedy kromě dětí, což už jsou už velká zvířata. Už jsem vygruntoval klec našemu papouškovi Žako a teď mě čeká ještě gruntování sídla našeho kocoura, červeného britského. My lidi se o sebe postaráme, ale oni musejí spoléhat na nás. Tak se snažím.

No a pak mě čeká předvánoční úklid „papírů“. Různá pošta, staré návrhy zákonů, usnesení… Pořád si říkám, „to by se mi mohlo ještě hodit“. Ale před Vánoci chci mít stůl čistý, tak se tím musím prokousat, jestli jsem náhodou ještě na něco nezapomněl.

Takže žádný mejdan či posezení s přáteli...

Mejdany o Vánocích určitě ne, ale posezení s přáteli ano, počítáme-li do toho facebook, kde si s přáteli povídáme, kdo co zrovna dělá a je to, věřte, opravdu zajímavé.

Co pro Vás vůbec znamenají Vánoce?

Mám je moc rád. Přesto, že to znamená takový ten předsváteční shon a blázinec, tak tu předvánoční, trochu melancholickou atmosféru mám strašně rád. Barvy Vánoc, lesk ozdob, jiskření světel, prostě to všechno kolem nich mám moc a moc rád. A také ty tradice kolem nich. Rozhodně důležitější, než ten materiální fenomén, je pro mě takový ten pohodový vánoční pocit.

Jste napůl Srb a ti slaví Vánoce podle Juliánského kalendáře, takže až v lednu. Jak je to u Vás? Slavíte oboje svátky, nebo zůstáváte jen u českých?

Já už mám léta takový zvyk, že samozřejmě slavím naše české Vánoce, a pak si sednu k internetu, protože moji přátelé z Balkánu mi přejí k našim Vánocům. Pak už nabíhají pravoslavné oslavy Mikuláše, „sveti Nikolaj“, které jsou také posunuté, no a pak už se těším na „Božič“ na ty srbské Vánoce, a po našem Silvestru pak na srbskou „Novou godinu“, což je Nový rok, který se podle pravoslavné tradice slaví v Srbsku 14. ledna.

Ten internet je v tomto případě báječný, protože mi umožňuje být přítomen u obou svátků. Moji přátelé mi posílají spoustu krásných písniček a vánočních přání. V Srbsku se hodně dodržují církevní zvyky, tradice a obřadnost, které mám také moc rád.

O Češích se říká, že jsou nejateističtějším národem. Myslíte, že to má nějaký vliv i na chování lidí v běžném životě?

Bohužel musím říct, že něco pravdy na tom vztahu k Bohu tady je. Ale jinak, než se říká. Nemyslím, že by byli Češi až tak nevěřící, jak se tvrdí, jen k tomu nepotřebují tu církev, zejména Římsko-katolickou. Ta je historicky mnohokrát zradila. Navíc to byla církev německá, latinská nebo jakákoliv jiná, ale nebyla to česká církev. Víra v Boha v Češích je, i když tomu říkají jinak. Češi spíš věří v „cosi“, ale zejména, když je jim těžko, tak si na Boha vzpomenou, takovým tím typickým, „Pane Bože, proč?“. Ale ten institut katolické církve, která se například velmi liší od pravoslavné, tu oni nepotřebují. Oni jdou kolem kostela, oni vědí, že je to kostel, že je to církev, ale nepotřebují ji, protože ona sama se mnohokrát otočila k tomu svému člověku zády, mnohokrát toho obyčejného člověka zklamala.

Katolická církev se už v hluboké minulosti velmi tlačila ke světské moci, a to zejména rozchodem s pravoslavím. Neslučujme to ale s lidmi v té církvi. Existují úžasní kněží, kteří v sobě mají upřímnou víru a poctivě slouží lidem i Bohu. Ale Římsko-katolická církev v Čechách se nedostala k tomu, aby byla tou moderní církví, jakou známe například z Itálie, Německa, a jiných západních zemí. Tam se snaží i ty instituce i faráři být soudobí, moderní, a někdy se jim to opravdu daří.

V Česku je tomu jinak?

V Česku se to moc nedaří. A když to promítneme přes politiku, například přes církevní restituce, tak v Čechách spadla katolická církev zpátky, někam do dob husitských. Tato církev tak ztrácí svou pozici daleko víc, než ji měla předtím. Ona ani před tím skoro žádnou neměla, ale teď se propadla úplně. Takže Češi nejsou až takoví nevěřící, oni mají v srdcích svého Boha. Jen tu chybí pevnější vazba. Srbsko posledního půl století velice trpělo, zejména v posledním desetiletí. Také se tam říká, jako u nás, koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. A Srbsko se upíná více k Bohu, více k té božské spravedlnosti, než k té v Haagu, podle níž je člověk odsouzen za válečně zločiny ve chvíli, kdy je mu prokázáno, že je Srb, zatímco masové vrahy propouští. Možná proto je ta víra a pouto pevnější.

Takže nejsme z duchovního hlediska na mizině?

Tak to vůbec ne. České Vánoce a český Ježíšek jsou naprosto úžasný fenomén. Ať už je to Rybova Česká mše vánoční, Ladovy obrázky, prostě Čechy mají naprosto nádhernou atmosféru Vánoc, kterou zde každý prožívá, a to za každé doby. A tento národ si to nenechal vzít ani za časů totality. Pamatujme i na to. Bohužel ekonomická a sociální situace je taková, že je tu dnes i značný podíl smutku. Češi si půjčují na Vánoce a říká se jim, že jsou nerozumní. Ale není zde náhodou nerozumný někdo jiný? Kdo dopustil takovou situaci, že lidé nemohou o Vánocích obdarovávat jiné?

Naproti tomu v médiích je do lidí doslova „nalejváno“ to komerční pojetí Vánoc. Tvrdé komerční reklamy zaměřené na city, od mobilů po televize a podobné věci. A ten člověk chce udělat radost svým blízkým, svým dětem, tak jde a půjčí si, a kolikrát se kvůli tomu dostane do těžké situace. Ale ne proto, že by to nechtěl splácet, ale přijít o práci dnes není žádný problém, protože se naprosto nic nedělá na podporu zaměstnanosti. A to už vůbec není vinou těch lidí.

Nechci to jednoznačně omlouvat, protože Vánoce opravdu nejsou jenom o dárcích, ale obviňuji ty, kteří svými zákony tuto sprostou komerci podporují. Zaštiťují se volnou rukou trhu. Ano, ta zde má svůj hodně velký prostor, ale už je na čase, aby se objevil prostor i pro jiné hodnoty, jako spravedlnost či sociální cítění. Ale řekněme si poctivě, že od současných vládnoucích struktur to nemůžeme očekávat.