Nyní již bývalý poradce premiéra Petra Nečase Roman Joch označil prezidenta Václava Klause za kremlofilní bábu, zatímco současně vyzdvihl Václava Havla. O čem to podle vás vypovídá?
Roman Joch je ukázkový příklad slabocha, který už nesnesl žít mimo mediální a politický hlavní proud, a tak se takzvaně legitimoval ubohou sprosťárnou na adresu Václava Klause. To je povinná figura při vstupním ceremoniálu. Teď už ho budou mít havlisté rádi. Bude pravidelně zván k Moravcovi do České televize i do její předsunuté revoluční laboratoře svazáckých sociálních inženýrů v Bakalově Respektu, Hospodářských novinách. Bude prostě ten správný hoch.
Vždycky jsem tušil, že jím je. Konečně se odhodlal přihlásit se veřejně ke své skutečné orientaci a s českými „pravicovými“ bolševiky rovnou vstoupil do registrovaného partnerství. Nedivil bych se, kdyby brzy nám, kremlofilním zpátečníkům a reakčním konzervativcům, z obrazovky ČT vysvětloval, jak správně chápat třeba festivaly, pochody a happeningy homosexualistických guerill či těch milých, pravda trochu rozpustilých děvčat Pussy Riot a všeho ostatního, v čem byl donedávna tak pomýlen.
Proč myslíte, že se tak změnil?
On se nezměnil, jen začal být autentický a přestal předstírat pravicovost. Roman Joch je typickým českým neokonem, což může pro čtenáře znít jako složitý pojem, ale lze ho přeložit v celku jednoduše. Neokonservatismus, který se nejprve etabloval v americké politice, je v podstatě metodou, jak bolševické cesty myšlení a marxistickou ideologii zahalit do pravicové rétoriky, vpašovat ji do politické praxe pravice – a tím ji odzbrojit. Myslím, že v tomto smyslu je „dezerce“ Romana Jocha k Václavu Havlovi velmi autentická a je možná jeho prvním srozumitelným činem, který jsem od něj zaznamenal. Roman Joch totiž bezpochyby patří k této skupině stydlivých romantických marxistů, kteří si hrají na pravicové rétory. Mediální mainstream je jich plný. Havlovy děti.
Václava Havla jste také v minulosti označil za bolševika či neomarxistu. Z jakého důvodu? Vždyť byl disidentem, který byl odpůrcem předlistopadového režimu.
Už jsem o tom mluvil a psal nejednou. Ten pojmový zmatek vyplývá z toho, že žijeme v mystifikaci a falešné představě, že sovětský režim, který zde vládnul, byl komunismem. Nebyl. Pokoušel jsem se to vysvětlit ve své knize Smrt ve středu, a zabývám se tím i v jejím pokračování nazvaném Smrt v sametu, která zanedlouho vyjde. Ukazuji tam, že nešlo o žádný komunismus, ale o brutální formu levičáckého státního kapitalismu. Za marxismus se to jen skrývalo, aby to lépe baštili levicoví intelektuálové na Západě.
Václav Havel, stejně jako třeba jeho guru dalajláma, naproti tomu skutečně marxistou byl. I když se to naplno projevilo až po roce šedesát osm. Tehdy se stal vůdcem zbytku křídla KSČ, které sovětskou invazí prohrálo svůj mocenský zápas. A byl připravován na svou roli v jejich čele jako jakýsi „nový Dubček“, který na druhý pokus přinese národu v uvozovkách „svobodu“. Ve skutečnosti byl součástí velmi široké konspirace proti svobodě. Také o tom je Smrt v sametu. O jedné velké lži. A jedné velké nenávisti, která prochází dějinami.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík