Máte za sebou dlouhou kariéru ve zpravodajských službách a diplomacii. Dá se obecně říci, co jste si z toho odnesl do praktického života?

Člověka hodně formuje už to, odkud pochází a kde vyrůstá. Já jsem byl svým způsobem rebel a to především díky svému dědečkovi, který žil v tehdejším Německém Brodu. Ten odešel z katolické církve. Řekl jim, že v žádného Boha nevěří a žádné hříchy nemá, což byl tehdy problém. Vždycky jsem byl vedený takovým odborářským způsobem.

Zpravodajská služba je v angličtině „intelligence service“ a v tom je ta angličtina velmi přesná. Nestačí ale být chytrý, to je každý. Na takovou práci ale musíte být nejen chytrý, ale i dost vzdělaný, abyste měl prostor pro svůj vlastní mozek, a pak je zapotřebí odvaha. Nakonec jsem na to sice doplatil, protože jsem ztratil zaměstnání. Dva roky jsem byl bez práce, pak jsem se přes nižší pozice nakonec uplatnil jako podnikový právník.

Později jste se pohyboval i v disentu, nepletu-li se a vyšly vám knihy v samizdatu…

Ano. Tady musím říct důležitou věc. Operativním šéfem disentu byl profesor Jiří Hájek. Byl jsem jeho oblíbený student, stýkal jsem se s ním legálně a všechno jsme domlouvali spolu. Když se už komunismus chýlil ke konci, někteří jako Petr Pithart po listopadových událostech řekli, že to přišlo jako z nebe. Nic ale nepřišlo z nebe, revoluce byla připravovaná. Ještě v březnu 1989 jsem byl v Milovicích jednat s velením sovětské armády v podstatě jako rozvědčík. Nakonec už česká strana byla tvrdě protiruská. Nyní to novináři opisují z jakešovské doby, jsou to stejné články o Rusech jako tehdy.

Na tom jednání v Milovicích jsme požadovali, jestli dojde v republice k nějakým třenicím, aby se sovětská armáda postavila na stranu disentu. Oni byli na naší straně. Bát jsme se mohli jen československé armády a ten projev o možném tažení na Prahu známe. Jenže později jsem se dozvěděl, že Gorbačov napsal Jakešovi dopis, že jestli dojde v Praze k bojům, sovětská armáda nebude neutrální a zasáhne na obranu protestujících.