Vyděsila je především skutečnost, že v čele československého státu se objevil člověk, který stojí o věcný dialog na téma česko – sudetoněmeckého německého soužití a který se nebojí dotknout se jeho bolestného vyvrcholení vyhnáním či, chcete-li, odsunem českých Němců z jejich dosavadního domova, a že tak ohrožuje jejich dosavadní postavení profesionálních vyhnanců.
Na rozdíl od mnoha pohoršených Čechů jsem měl tehdy pro Václava Havla porozumění. I dnes se zpětnou platností mi přijde k smíchu tvrzení některých českých populistů, že byl pro své vystoupení naočkován Karlem Schwarzenbergem. Neměl toho zapotřebí. Stejně jako mnozí další lidé žijící do té doby v disentu měl možnost nejméně deset let sledovat diskusi zakázaných historiků a zakázaných politických vědců nad tématem česko – německým tak, jak ji v roce 1978 odstartoval historik Ján Mlynárik svými „Tezemi o odsunu československých Němců“. Mlynárik v tezích přesvědčivě popřel, že by logika staletého česko – německého soužití byla taková, že by bývala měla vyústit v nacistickou perverzi německých dějin. Upozornil, že vyhnání Němců po roce 1945, tedy etnická čistka, byla svým způsobem generálkou na následující třídní čistku, odehrávající se po roce 1948. A hlavně zdůraznil, že ztrátou našich Němců jsme objektivně utrpěli nejen kulturně, ale i civilizačně.
Mlynárikovy teze vyvolaly rozsáhlou diskusi. Byla od počátku nejen vedena ve věcném duchu, současně ale umožnila jak účastníkům, tak i čtenářům jednotlivých diskusních příspěvků, šířených ve strojopisných opisech získat daleko hlubší vhled na staleté česko – německého stýkání se a potýkání z hlediska civilizačního, kulturního, sociálního i politického. To mi vytanulo na mysli, když jsem v lednu 1990 v novinách četl zprávu o Havlově omluvě.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz